Otakar Leiský - zoolog a zakladatel Hucul Clubu
9. březen 2012
Jan Rosák si pozval do Tandemu zoologa a zakladatele Hucul clubu Otakara Leiského. Dozděli jste se například, proč je dobře, že byl huculský kůň zachráněn a odkud se vzala jeho láska ke koním.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, z Tandemu vás opět zdraví Jan Rosák. Dnes náš Tandem nebudou pohánět žádná kola a motory, dnes to bude čistá koňská síla. Ovšem ne ledajaká. Poprvé si v Tandemu totiž budeme vyprávět o koních huculských, kteří jsou přímými potomky divokého koně evropského, tedy tarpana. V roce 1972 byl z popudu mého dnešního hosta Svazu pro ochranu přírody a krajiny skupinkou mladých členů založen Hucul Club, sdružení pro záchranu huculského koně. A tohle sdružení si dalo za cíl záchranu huculského koně. A najít mu také nové uplatnění v moderním světě. Jak se to podařilo? Tak i na to nám v Tandemu dneska odpoví zoolog, zakladatel Hucul Clubu pan Otakar Leiský. Já vás zdravím a vítám, dobrý den.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Děkuji.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ovšem zajímat nás bude taky hlavně naše cesta k huculům, no, a k přírodě vůbec. Zapřáhneme hnedka po písničce, takže všem přeju hezký poslech.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, když jsem tak v úvodu použil toho obratu, že zapřáhneme huculské koně hned po písničce, tak jsem si uvědomil, jestli jsem náhodou, pane Leiský, neřekl nějaký nesmysl. Zapřahají se vůbec huculští koně do zápřahu?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Samozřejmě, že se zapřahají, protože huculský koně jeden z nejvšestranějších koní vůbec, který existuje. Je pravda, že o něm málo víme, je pravda, že málem úplně vyhynul. Když jsme začínali v 72 roce se založením Hucul Clubu, tak na celé zeměkouli bylo asi 300 kusů těchto koní.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak my začneme ovšem ještě trošičku dřív, my začneme vaším narozením, kdy se narodil Otakar Leiský. A já mám tady poznamenáno, že jste se narodil v Pardubicích.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
To je pravda.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Což ovšem mně tak trošičku jaksi neladilo. Neladí, samozřejmě v Pardubicích ve velkém městě může být taky člověk jaksi okamžitě naladěný na přírodu a na zvířata vůbec, ale jak jste se dostal vy Pardubák jaksi ke koním, vlastně k vesnici?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
To není ani vesnice. Ono to je historie trošku složitější. Opravdu jsem se narodil v Pardubicích před 87 lety a byl jsem tam do svých 5 let, protože můj dědeček tam měl firmu. Byl stavitelem, můj otec tam měl firmy, byl stavitel, my jsme všichni stavitelé kromě mě, já jsem zvrhlý, neboť jsem se dal na zoologii z jakýchsi záhadných důvodů. Ale v 5 letech, když přišla ta velká krize z Ameriky tenkrát 1929 a 30 a tak dále, dědeček zemřel, otec v té době nebyl schopen tu firmu udržet, poněvadž prostě se nestavělo několik let, no, tak potom přijal zaměstnání u Státních lesů a statků se to tenkrát, myslím, jmenovalo na východním Slovensku v Prešově. A tam jsem byl už mezi koňma, protože hucul je, jak známo, kůň Karpat, tam ty Karpaty skoro končejí, že jo, v tom pásmu kolem Prešova a na druhý straně začínají v Rumunsku až dole kdesi na jihu, to všechno je oblast, ve kterém se ten huculský kůň vlastně narodil a vyšlechtil, by se dalo říct. Ovšem s tím vyšlechtěním je to problém, poněvadž on je vlastně nejbližší příbuzný původního divokého koně evropského tarpana, takže ono se s tím šlechtěním moc nedělalo, oni ho prostě občas vyhnali do těch hor. Ale přitom, když ho potřebovali, tak ho dovedli vycvičit ty, ty huculové, což je teda národnost, která kdysi patřila k Československé republice.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to byli něco jako zbojníci ti huculové.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Ano. Hucul, to znamená rumunsky zbojník. Ono je to ze dvou částí slova huc el. El je teda člen a huc je, no, zbojník, prostě jak je to dá říct, takový Jánošíci nějaký, takže když se řekne huculský kůň, tak my říkáme náš milý zbojnický koník, jo, takže takhle to bylo. No, a tam už jsem samozřejmě už v rovině pardubické nebyl. Tam už jsem byl v takových polohorách, řekněme, a předhůří vlastně Karpat, že.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to už, to už docela chápu. Já tady mám dokonce poznamenáno, že jestli se nepletu, tak v Prešově jste začínal se studiem na gymnáziu, ale mám tady poznamenáno, že jste pak studoval ještě i v Pardubicích, ještě v Praze, že jste to neměl tak úplně jednoduché.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, já jsem to neměl vůbec jednoduché, páč já jsem od svých vlastně 12,5 roku byl pořád v nějakém podivuhodném odboji. Napřed totiž vznikla 2. republika a ta se, sice ještě Slovensko se neodtrhlo od Čech, ale už tam byly ty tendence Tisovy a Hilnkovy gardy a tak dále, takže první taková moje vzpomínka na tohle to období té 2. republiky je, že jsem, protože jsem tam promlouval česky, tak mě jeden z mladíků z Hlinkovy mládeže praštil pěstí do oka, no, tak jelikož se mi to nelíbilo, tak jsem ho praštil taky, ale ne do oka, nýbrž do zubů a vyrazil jsem mu dva zuby. Tím to začínalo, jo, moje kariéra.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezky, hezky to začalo.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Přesně tak. No, a potom přišla ta situace, kdy nás už začali okupovat 15. březen, to tam byly teda nepěkný věci opravdu. 14. března se Slovensko utrhlo, teda 39, abych řekl v kterém roce. 14. března 39 se Slovensko odtrhlo podle záštit toho Hitlera, že, a 15. března přišli sem do Čech do protektorátu pozdějšího teda armády vojenské, no, a já jsem 14.v noci odjížděl sám s kufříkem jako 13letý kluk do Pardubic k příbuzným, poněvadž my jsme pardubická rodina původně. No, a pak jsem byl rok v Pardubicích, tam jsem právě vyměnil to gymnázium prešovský za pardubický gymnázium, no, a pak jsem v roce 40 v dubnu přišel do Prahy. No, a tady jsem skutečně skončil až na tom gymnáziu až do konce, dokonce do maturity. To jsme byli jenom asi 3 gymnázia v celý Praze, kterým bylo povoleno maturovat. A do poslední chvíle jsme to nevěděli.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si tady povídám dneska se zakladatelem Hucul Clubu panem Otakarem Leiským a položím otázku, která možná bude vypadat trošičku provokativně, ale vy mi určitě budete rozumět. Já si myslím, že to bude taková spíš jaksi osvětová otázka. Proč si myslíte, že je dobře, že byl huculský kůň vlastně zachráněn? Co, co přináší ten huculský kůň tak úžasného lidem, přírodě a vůbec?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Tohle je otázka na nějakou tu hodinu povídání, já budu muset začít spíš od konce a řeknu docela otevřeně, že první, co mě vlastně k tomu záchrannému procesu přivedlo, bylo seznámení se s huculským koněm v době mobilizace před 2. světovou válkou, protože tehdy, když byla mobilizace, tak právě z Huculska, poněvadž Podkarpatská Rus tehdy patřila k Československu, tak právě z Huculska přicházeli koně, táhli přes Prešov a v těch vlacích a tak, a já jsem si tam, no, jako kluci jsme chodili na nádraží polaskat si koně, dát mu nějakou tu mrkev a tak dále, oblíbil jsem si tam takovou dvojici moc hezkejch koní šedejch, typickejch huculů vyloženě, no, a tak jako dobře, chápal jsem válka je na spadnutí, tak teďka holt táhnou do boje. Táhli na Západ kamsi, já nevím, že jo, kam na nějaký západní hranice. No a to my zůstalo tak jako v hlavě. Já jsem teda vztah k těm koním tam měl i z toho důvodu, poněvadž moji spolužáci z gymnázia v Prešově byli třeba děti zaměstnanců z hřebčína prešovskýho a tam byla asi třetina osádky huculských koní tenkrát. Tenkrát, protože na huculském koni měla zájem armáda, tak byl dobře opečováván a tudíž každejch se z těch kluků, co tam byli, tak měl vlastně jakoby svého vlastního koně v hřebčíně, že jo. Sice to bylo pod záštitou státu, no, ale když tam tatínek byl zaměstnán, tak to všechno bylo hezký. Trochu jsem jim to záviděl, já jsem na vlastního koně nemohl mít teda, protože na to nevyplývaly podmínky. No, a od té doby právě jsem k těm huculům tak jako citově přilnul. No, a když potom nakonec skončilo to, jak skončilo, ta mobilizace byla odvolána, byť tím vzbudila úctu celé Evropy tenkrát. Potom se to všechno změnilo, jak jsem říkal, já jsem přišel do té Prahy a podobně, ale tohle to mi tak jako trochu zůstalo. A když potom jsem se už toulal coby zoolog po Slovensku, tak jsem si jednou zajel do Prešova, to bylo v roce 71 těsně před tou záchrannou akcí už, už jako normálně za jinými účely, ale poněvadž já jsem tam tenkrát dělal nějakou metodiku pro Koménium, tehdy nějaký podnik výuky na školách, že přírodovědy na školách, no, ale tak jsem se zajel ze sentimentálních důvodů podívat do hřebčína. No, tam už to bylo úplně jiný, to byl /nesrozumitelné/. Já jsem tam přišel a povídám tam tomu správci - prosím vás, máte tady ještě někde nějakýho hucula? To už jsem věděl, že to je špatně, že jo, docela, ale nevěděl jsem, že tak. A on říkal - no, máme tamhle, podívejte se, tamhle v koutě jsou takoví dva malí koně, ale my určitě nevíme, jestli jsou to huculové. Tak jsem se podíval a říkal jsem - no, můžou, ale nemusejí. No, vůbec jako praví huculové moc nevypadají, jo. No, a potom přinesli slovenský časopisy speciálně tenkrát Jezdectvo se to jmenovalo, později Jezdectví u nás v Čechách, takže takový výkřik zoufalství, že huculský kůň skoro vymřel. No, a to už byl začátek roku 72, no, a protože já jsem byl tehdy generálním tajemníkem TISu, nezávislého sdružení přátel přírody, tehdy se to ale ještě jmenovalo Sbor ochrany přírody při společnosti Národního muzea, páč samostatná organizace v dobách 71 nemohla tady existovat, no, a tak jsme se sešli v té, v tom sboru a já jsem tohle nadhodil a mě podpořil taky doktor Hrabánek, který tu zprávu v tom Jezdectví objevil první teda, že je to takhle zlý a říkal, přišel za mnou a povídá - co teda uděláme? A já říkám no, tak to zachráníme, ne? Jak maličkost, že jo. No, on se sice trochu podivil, poněvadž on byl starší o 10 let, věděl, co to znamená, no, ale dobře. Tak jsme se rozhodli, že to zachráníme a musím říct, že to byli hlavně mladí lidé, kteří při tom se angažovali.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska si v Tandemu přijdou na své hlavně milovníci přírody, tedy vůbec hlavně milovníci zvířat a úplně nejvíc milovníci koní, zvláště tedy huculských koní. Zakladatelem Hucul Clubu je Otakar Leiský a on je hostem dnešního Tandemu. Mimochodem říkal jste, že když jste přišel za úplně jiným účelem tehdy do toho Prešova, zavítal jste do toho hřebčína, tak ani ten, ten pracovník tam si nebyl jistý, jestli jsou to huculové nebo ne. Čím se takový huculský kůň vlastně vyznačuje? Stručně, jenom abychom ho poznali.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, tak, řekněme, vezmeme to od makroskopických údajů, to znamená, on je menší než střední kůň. On má v kohoutku, což je místo, kde nasedá krk na hřbet a kde končí hříva většinou, tak v tom místě měřeno na centimetry, což se taky dříve nedělalo, když se měřilo na palce ještě za mého mládí, ale teďka je to na centimetry, tak kohoutková výška v centimetrech je střední ideální výška je 138 centimetrů. A od toho je, a potom jsem byl nějakým tím prezidentem v nějaký organizaci, která o tom taky rozhodovala, tak já jsem řekl dobře a na obě strany, to je 4 centimetry nahoru a 4 centimetry dolů to bereme, to ostatní už je podměrečný a nadměrečný. No, tak nakonec se to schválilo, to všechno dobrý. Jinak má řadu takových zvláštních vlastností. On je tak na první pohled trošku takovej jako mezi, mezi psy bývá boxer takovej udělanej prostě, svalnatej.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Podsaditej.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Podsaditej, jo, doslova podsaditej. Má trochu kratší nohy, není to vidět, že by byl nějaká krátkonožka, to ne, ale prostě takovej, aby on totiž, protože se pohybuje hlavně v horách nebo pohyboval, tak on dlouhý nohy by si zlomil velice brzo. Ale právě tyhle nohy mu umožňujou pracovat v lese i například, když ti Huculové, tím myslím ten národ huculský potřeboval koně do lesa, tak si zase bral tohohle. No, tak oni ani jiný tam neměli, poněvadž by to tam nevydržel, no, a tak jedno s druhým. Tak ty nohy jsou trošku kratší, malý kopýtko, kopýtko, jestli má tak veliký jako já, tak 11 centimetrů v průměru prostě. To je zajímavý, protože potom, když ten kůň váží, řekněme já nevím, 380 nebo 360 kilo, tak každá ta nožička, když to dělíte čtyřma, tak nese váhu skoro 90 kilo, jo, prakticky. A ona to unese kupodivu. Tak to je taky taková věc. Potom dál teda má, když už jsem se dotkl kopyta, mimořádně tvrdou a pružnou, ale přitom pružnou rohovinu na kopytě. To je veliká výhoda, poněvadž se nemusí kovat. My jsme původně svoje koně nekovali, teprve, když jsme začali někdy trošku jezdit distanční dostih, kde to vedlo přes nějaký ulice a silnice a asfalty a tak, tak jsme vykovali aspoň ty přední nohy, aby, aby se to neštíplo. A potom my tady máme trošku degradované podmínky proti Karpatům, jo. Tam ten kůň, on byl skoro celej rok v lese někde nebo nahoře na těch poloninách, tam si sežral, co viděl, co teda mu chutnalo, a ona se ta rohovina tím úžasně udržuje. Já, když jsem chtěl napodobit tuto, tuto metodu, tak jsem, když jsme si je konečně přivezli, tak jsem chodil na jaře žebrat k různejm zahradníkům a parkovým pracovníkům, aby mi dali takové ty mladé letorosty z některých listnatých stromů a zejména z ovocných stromů, protože to nesmírně podporuje růst tý pravý, pružnej a pevnej rohoviny. Ona se pozná taky podle toho, že je tmavě šedá, zatím čím máte světlejší rohovinu, tím je jako křehčí a štípe se trošku nebo vyštěpuje se. No, a tak jedno s druhým. No a potom on má poměrně krátkou hlavu. On má velikou mozkovnu, protože mu to trochu myslí teda v tý hlavě, široký čelo, ale hlavu na délku mnohem kratší než třeba anglický plnokrevník, že jo, ten má takovou tu protáhlou hlavu a téměř ptačí, kdežto, kdežto tenhlten hucul, ten má hlavu krátkou tu čelistní, tu obličejovou část má taky vlastně krátkou, ale mozkovou část má širokou velikou. A kromě toho čím je nápadnej, má obrovský, ne obrovský, ale hodně vyvinutý takzvaný žuchy, to jsou spodní čelisti. Takže ten kůň jako má opravdu tadyhle takové hrboly, ale to není jenom od kosti. Kost je taky tedy vydulá, ale na tom je obrovskej žvýkací sval. On totiž, když se měl uživit v těch Karpatech, tak musel teda dokázat ukousnout i menší stromek.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak takhle zhruba vypadá hucul, o kterém tak hezky vypráví můj dnešní host Otakar Leiský.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak mě ne a ne napadnout, jestli Jan Werich, velká osobnost kultury, herectví a humoru také, protože teď se ocitáme mezi klasiky českého humoru, Jan Werich, kterého si vybral mimochodem můj dnešní host Otakar Leiský, tak není mi známo, jestli měl nějaký vztah ke koním a k huculům zvlášť. Nevím, jestli jezdil na koních, ale při své postavě asi se tomu spíš vyhýbal, viďte, pane Leiský.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Opravdu myslím, že nejezdil, ale já nemůžu tak detailně říct, poněvadž já jsem pana Wericha osobně vlastně neznal. Jenom, že vím, že měl tam na Kampě tu svou vilu, tam kolem té jsem se často pohyboval, poněvadž já jsem potom v Praze bydlel na Smíchově, od Kampy kousíček, takže každou chvíli jsem tam byl kolem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No,já jsem to tak chtěl trošku spojit, kdyby to náhodou vyšlo, ale tak toto nevyšlo. Vy jste si taky Jana Wericha nevybral kvůli tomu, že by měl vztah k huculům, ale spíš proto, že ho máte rád jako takového. Takže dáme si Jana Wericha z klasiků českého humoru toho snad nejklasičtějšího.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V roce 1972 byl založen Hucul Club, tedy z popudu mého dnešního hosta pana Otakara Leiského. Sešlo se víc takových nadšenců, takže teď máme vlastně 40 let, váš klub už má 40 let, to je úžasné. Řekněte mi, předpokládám, že dneska už je to jaksi taková zavedená praxe, už víte, co máte dělat, ale tehdy jste asi trochu tápali, jakým způsobem huculům pomoc?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, jistě, trochu jsme tápali. Je pravda, že naše rodina ke koním měla vztah, i když teda, jak jsem říkal, byli vesměs stavitelé a podobně, ale můj dědeček jako pan stavitel měl vlastní pár kočárových koní a na stavbě jezdil v kočáře, takže můj rodný dům až do té doby než ho teďka asi před 6 lety zbourali, měl ještě docela původní dlažbu dřevěnou, myslím, že bukovou, jestli se dobře pamatuju, v průjezdě, kudy my jsme chodili do vlastního bytu, tak tam tudy projížděly taky kočárky s koňma a tak dále. A ta dlažba za celejch těch 80 let prakticky opravdu byla skoro neporušena. Neuvěřitelný. Moc mě mrzí, že když to tak bourali necitlivě trochu, že jsem si aspoň jednu tu kostičku toho bukovýho dřeva nevzal na památku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Navíc to muselo nádherně klapat, když tam jeli ty koně.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, to bylo hezký. No, takže jako jakejsi vztah k tomu byl, no, a teďka jak, jak my jsme teda se k tomu huculovi, teda, no, k tomu huculovi v podstatě dál dostali a zachovali, to vzniklo jednak ten citový vztah, to jsem vám už říkal a jednak my jakožto lidé, my jsme totiž vlastně nejstarší ekologická organizace dobrovolná, nevládní takzvaná, že jo, v České republice nyní a jmenuje se to teďka TIS Nezávislé sdružení přátel přírody, což už bylo jednou za normalizace zrušený, pak jsme to zase obnovili a tak jako v jednom kuse byla snaha nás nějak vyhladovět. To se nepovedlo zatím ještě, no, ale už se to brzo povede, počítám, páč, teď odbočím, ale je neuvěřitelný nezájem vlastně vedoucích činitelů, aby se třeba zachraňovali tyto koně. Ale tady nejde jenom o záchranu, to by mohla dělat zoologická zahrada sama, no, o té ani bych taky zase radši nemluvil teďka, poněvadž nás trochu vyvedla aprílem jednou. No, ale hlavně my jsme zavedli v celé střední a východní Evropě hipoterapii například, jo, to je naše práce, že vůbec se ví, že nějaká hipoterapie je.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To začalo s huculy?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Jistě, pan profesor, pan profesor Lewit, který je teda opravdu, on už je starší pán, ono už je mu teďka 95, ale ještě pořád velice čiperný a pracuje ještě v té medicíně dál, tak ten přišel jednou s myšlenkou do Hucul Clubu na osadu Zmrzlík, to je tady u Řeporyjí, tak že říkal, no, tak ty koně budeme muset nějak teda využít. Říkal, no, tak v Anglii se začíná se zkoušet zase znovu hipoterapie, ona je to stará metoda, to už znali od dob Hypokratových a Galénovejch a tak dále, no, ale to úplně zaniklo, takže se to zase vracelo a nikdo se toho pořád neujal, a pan profesor říkal - tak zkusíme to. Tak on samozřejmě není koňař, on je, on je původně neurolog ze školy profesora /nesrozumitelné/, no, ale tohle to znal dobře. No, takže prostě dali jsme to dohromady, zkusili jsme to a vycházelo to. Leč jsme se zase k tomu nesměli přiznat pořádně veřejně tenkrát, protože to začalo v 76 roce to, co říkám teďka kolem té hipoterapie, protože zase se bouřili někteří jako lékaři, zejména ti neuvědomělí, že začínáme metodu, o kterej nikdo nic neví a jak si to můžeme dovolit a tak dále. Oni zapomněli, že pan profesor si může dovolit opravdu dost poměrně, jo, on byl celou Evropou uznávanej, takže nám to trochu pomohlo, že byl uznávanej celou Evropou. No, a my jsme si už potom věděli rady, to už bylo 4 roky po začátku té záchranné akce, tak jsme si zkusili a ono se to ukázalo jako velice, velice rentabilní po stránce zdravotní.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si vůbec nedovedu představit, že když se člověk rozhodne, dejme tomu, tak jako můj host pan Otakar Leiský se svými přáteli vydat se za záchranou nějakého zvířecího druhu jako třeba huculského koně, že by to bylo jenom, jenom veselá záležitost, že by všechno se dařilo, že byste neměli žádné problémy, tak řekněte, v čem byl ten největší kámen úrazu, který vám nejvíc tu vaši práci stěžoval a nejvíc vás zlobil nebo zlobí možná?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Podle mého názoru je to lidská hloupost, to je nejdůležitější, protože já jsem počítal dokonce ještě po tom obratu tady v 89 roce v listopadu, že říkal jsem taky svým spolupracovníkům, že darujeme tomuto státu úplně 5 let a nebudeme od něj vůbec nic chtít, protože my si stačíme, my to dokážeme. No, jo, ale ono uběhlo 5 let, 5, 10 let a pořád se nikdo o to vůbec nezajímal a nezajímá vlastně pořádně do dneška, leč teda píšou novely se, zdvořile dopisy a jeden ministr to přehazuje na druhého, buď že je to zemědělství, což je podle zákona, přitom ten náš kůň v zemědělství vůbec nepracuje, snad kde by dělal taky co, a druhý den se to přehazuje na zdravotnictví, když už jsme si tu hipoterapii vymysleli, tak ať to dělá pan ministr zahradnictví.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zdravotnictví.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Zdravotnictví, no, on byl to mohl dělat spíš ten.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zdravej zahradník.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, to mi zase bylo líto toho pana ministra zdravotnictví, protože ten chudák opravdu sám asi nehne. A pak to zase házejí primátorovi na hlavu, poněvadž v podstatě je to záležitost hlavně Prahy teďka, že jo, centrum je tady, osada Zmrzlík,jak říkám, u Řeporyjí. Dneska už je to posledních 100 metrů Prahy. No, a pak se to dohazuje ještě kamkoli jinam, já už nevím. Ale prakticky abychom měli nějakou pravidelnou podporu, to vůbec neexistuje. Někdy jako celkem ano, někdy ne, někdy jak se vyspěj a tak dále. Tak jsem to jen tak lehce propočítal, zrovna není to ani tak dávno, ke konci loňskýho roku, tak záchrana huculského koně za těch 40 let nás stále celkem 76 milionů korun. No, tak jo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Fíha.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Tak ještě dodneška mám na krku 60 koní. No, to není žádná legrace.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, to teda, to bych řekl.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, a z toho teda ze státního rozpočtu nám přišlo jako skutečně v penězích asi 6,5 milionu korun. No, tak to bylo poměrně relativně málo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tak člověk se musí ptát, ten zbytek to byli donátoři nějací?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Donátorů nebylo tak moc, ale byli. No, tak první se přihlásila kupodivu, první dotace pro Hucul Club přišla z Afriky, protože paní Joy Adamsonová teda a její lvice Elsa nám přinesla její tantiémy, která, které ona tady měla v Československu jako za svůj ten román, prostě knížku Příběh lvice Elsy. A potom ještě poslala nějaké peníze, když filmovali Volání divočiny, což bylo totéž v anglickém vydání už obrazovým, že jo, filmovým, tak poslali z toho honoráře ještě zase něco. To byly první peníze. Pak jako se objevovali takoví lidé, že jako našli nějakou tu korunu pro to, takže dost, ale hodně jsme si museli vydřít sami. No, já říkám, to bylo štěstí, že jsem měl kolem sebe mladý lidi, který byli tak nadšený, že prostě nekoukali na hodinu, na dny, na nic. Takže jsem vypočítal, že vlastně jsme strávili od té doby 14,5 tisíce dnů a nocí bez jediné přestávky. No, to je prakticky těch 40 let zhruba, jo.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, zakladatel Hucul Clubu pak Otakar Leiský svým projevem a vitalitou naprosto popírá ten svůj ročník narození 1925. Ale přes to přese všechno myslím si, že samozřejmě hlavně ta, ta srážka vždycky s tím nepochopením, když se snažíte jaksi prosazovat něco dobrého, vás musí jaksi trošičku oslabovat. Ale máte pořád ještě sílu do toho a odvahu se s tím prát a jít dál?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Odvahu bych měl, ale ty síly mě někdy, se zdá, docházejí. Je pravda, abych nemluvil jenom o těch těžkostech, byly zase taky i státní instituce, které velice hezky prospívaly. Na začátku zejména právě ministerstvo zdravotnictví se k nám chovalo velice korektně, to skončilo vlastně až teprve, když nastoupil pan ministr Julínek, tak ten to prostě poškrtat a všecko v programech ministerstva zdravotnictví tu hipoterapii a od té doby jako se to tam pořádně nevejde. No, a jinak jsme tu a tam třeba i z ministerstva školství kdysi dávno dostali docela dobré dotace, ale to bylo zase, protože jsme měli taky dost dobrou výchovnou činnost, poněvadž ta naše organizace, ten TIS Nezávislého sdružení přátel přírody je vlastně především výchovná a teprve potom teda ty huculští koně se do dostali, jo, čitou náhodou. Dneska je to ovšem největší jako naše reprezentace, poněvadž každou chvíli se ozve někdo ze zahraničí a ptá se, přijeli z Bruselu se podívat a tak dále. Dokonce ten tajemník, tajemník prince Charlese poslal dotaz prince Charlese přímo na nás, abychom jim poslali nějaké detaily o tom, jak to pokračuje u nás ta záchrana a tak dále. To nikoho nezajímá, nebo jestli zajímá, to nevím, ale prostě nic z toho nevyplývá. No, takže byly takové situace, že nemůžu říkat, že to bylo jenom s nezájmem. Pomáhalo opravdu, například i bývalý ještě za minulýho režimu za socialistického JZD Řeporyje vlastně, protože tam předseda měl rád koně, tak nám pomohl a půjčil nám, ten sice hodně, hodně rozbitý stateček v tom Zmrzlíku, kde teda teďka jsme, ale přece jenom dali nám ho k dispozici a řekli - dělejte si s tím, co chcete, my s tím nemůžeme dělat vlastně nic, my to nepotřebujeme. No, tak tohle to byly takové ústupku příjemné celkem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A řekněte, co připravujete třeba tak, aby třeba veřejnost se mohla přesvědčit o tom, co děláte?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, tak my celkem my nic nemusíme připravovat, my máme ten program dost stabilní. Za prvé ročně tak poskytujeme léčbu v té hipoterapii přibližně asi 120 pacientům, což je teda nemalá práce, protože za tu, za tu dobu, co to děláme, tak jsme poskytli péči hipoterapeutickou asi 4,5 tisíce pacientů. No, to je vlastně výsledek takové menší nemocnice, jo, jenomže my to děláme za svý peníze většinou. Původně to bylo s příplatkem ministerstva zdravotnictví, teď už je to bez něho. A potom dále vychovali jsme asi 12 tisíc lidí mladejch, teda mladejch lidí, to musím podotknout, protože kůň je nesmírně přitažlivý zvíře pro mladý lidi zejména. Na to, na tom jsme vlastně postavili svůj pracovní program, abychom lidi, kteří dneska jsou pořád zahlcovaní tou technokratickou civilizací, přitáhli zpátky k přírodě a zaručili si, že až budou středně staří, že ještě budou vědět, co příroda vůbec je a budou mít ty vztahy nejen k ní, ale i taky mezi sebou.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Budou vědět, jak vypadá kůň, natož jako vypadá huculský kůň.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Natož to mě hrozně připomíná, že opravdu k nám přicházejí děti dokonce i s rodičema, který nevěděli, jak kůň vypadá. Byli celý udivený, jo, no, to je neuvěřitelný, ale když vám tam projde 12 tisíc lidí, tak vidíte všecko možný na světě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, to já vám, pane Leiský, teda moc děkuju a přeju vám, aby tahle ta vaše osvětová práce pokračovala tak, aby čím dál tím víc dětí věděla, že kůň je opravdu živé zvíře, že má 4 nohy, že nemá kolečka a že není na klíček. Moc vám děkuju i za tuhle tu činnost. Zakladatel Hucul Clubu, vědec a ochránce přírody pan Otakar Leiský byl dneska hostem Tandemu. Moc vám děkuji a přeji hodně zdraví a životní síly.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Já vám totéž a všem poslouchajícím na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, z Tandemu vás opět zdraví Jan Rosák. Dnes náš Tandem nebudou pohánět žádná kola a motory, dnes to bude čistá koňská síla. Ovšem ne ledajaká. Poprvé si v Tandemu totiž budeme vyprávět o koních huculských, kteří jsou přímými potomky divokého koně evropského, tedy tarpana. V roce 1972 byl z popudu mého dnešního hosta Svazu pro ochranu přírody a krajiny skupinkou mladých členů založen Hucul Club, sdružení pro záchranu huculského koně. A tohle sdružení si dalo za cíl záchranu huculského koně. A najít mu také nové uplatnění v moderním světě. Jak se to podařilo? Tak i na to nám v Tandemu dneska odpoví zoolog, zakladatel Hucul Clubu pan Otakar Leiský. Já vás zdravím a vítám, dobrý den.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Děkuji.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ovšem zajímat nás bude taky hlavně naše cesta k huculům, no, a k přírodě vůbec. Zapřáhneme hnedka po písničce, takže všem přeju hezký poslech.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, když jsem tak v úvodu použil toho obratu, že zapřáhneme huculské koně hned po písničce, tak jsem si uvědomil, jestli jsem náhodou, pane Leiský, neřekl nějaký nesmysl. Zapřahají se vůbec huculští koně do zápřahu?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Samozřejmě, že se zapřahají, protože huculský koně jeden z nejvšestranějších koní vůbec, který existuje. Je pravda, že o něm málo víme, je pravda, že málem úplně vyhynul. Když jsme začínali v 72 roce se založením Hucul Clubu, tak na celé zeměkouli bylo asi 300 kusů těchto koní.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, tak my začneme ovšem ještě trošičku dřív, my začneme vaším narozením, kdy se narodil Otakar Leiský. A já mám tady poznamenáno, že jste se narodil v Pardubicích.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
To je pravda.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Což ovšem mně tak trošičku jaksi neladilo. Neladí, samozřejmě v Pardubicích ve velkém městě může být taky člověk jaksi okamžitě naladěný na přírodu a na zvířata vůbec, ale jak jste se dostal vy Pardubák jaksi ke koním, vlastně k vesnici?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
To není ani vesnice. Ono to je historie trošku složitější. Opravdu jsem se narodil v Pardubicích před 87 lety a byl jsem tam do svých 5 let, protože můj dědeček tam měl firmu. Byl stavitelem, můj otec tam měl firmy, byl stavitel, my jsme všichni stavitelé kromě mě, já jsem zvrhlý, neboť jsem se dal na zoologii z jakýchsi záhadných důvodů. Ale v 5 letech, když přišla ta velká krize z Ameriky tenkrát 1929 a 30 a tak dále, dědeček zemřel, otec v té době nebyl schopen tu firmu udržet, poněvadž prostě se nestavělo několik let, no, tak potom přijal zaměstnání u Státních lesů a statků se to tenkrát, myslím, jmenovalo na východním Slovensku v Prešově. A tam jsem byl už mezi koňma, protože hucul je, jak známo, kůň Karpat, tam ty Karpaty skoro končejí, že jo, v tom pásmu kolem Prešova a na druhý straně začínají v Rumunsku až dole kdesi na jihu, to všechno je oblast, ve kterém se ten huculský kůň vlastně narodil a vyšlechtil, by se dalo říct. Ovšem s tím vyšlechtěním je to problém, poněvadž on je vlastně nejbližší příbuzný původního divokého koně evropského tarpana, takže ono se s tím šlechtěním moc nedělalo, oni ho prostě občas vyhnali do těch hor. Ale přitom, když ho potřebovali, tak ho dovedli vycvičit ty, ty huculové, což je teda národnost, která kdysi patřila k Československé republice.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to byli něco jako zbojníci ti huculové.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Ano. Hucul, to znamená rumunsky zbojník. Ono je to ze dvou částí slova huc el. El je teda člen a huc je, no, zbojník, prostě jak je to dá říct, takový Jánošíci nějaký, takže když se řekne huculský kůň, tak my říkáme náš milý zbojnický koník, jo, takže takhle to bylo. No, a tam už jsem samozřejmě už v rovině pardubické nebyl. Tam už jsem byl v takových polohorách, řekněme, a předhůří vlastně Karpat, že.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to už, to už docela chápu. Já tady mám dokonce poznamenáno, že jestli se nepletu, tak v Prešově jste začínal se studiem na gymnáziu, ale mám tady poznamenáno, že jste pak studoval ještě i v Pardubicích, ještě v Praze, že jste to neměl tak úplně jednoduché.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, já jsem to neměl vůbec jednoduché, páč já jsem od svých vlastně 12,5 roku byl pořád v nějakém podivuhodném odboji. Napřed totiž vznikla 2. republika a ta se, sice ještě Slovensko se neodtrhlo od Čech, ale už tam byly ty tendence Tisovy a Hilnkovy gardy a tak dále, takže první taková moje vzpomínka na tohle to období té 2. republiky je, že jsem, protože jsem tam promlouval česky, tak mě jeden z mladíků z Hlinkovy mládeže praštil pěstí do oka, no, tak jelikož se mi to nelíbilo, tak jsem ho praštil taky, ale ne do oka, nýbrž do zubů a vyrazil jsem mu dva zuby. Tím to začínalo, jo, moje kariéra.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezky, hezky to začalo.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Přesně tak. No, a potom přišla ta situace, kdy nás už začali okupovat 15. březen, to tam byly teda nepěkný věci opravdu. 14. března se Slovensko utrhlo, teda 39, abych řekl v kterém roce. 14. března 39 se Slovensko odtrhlo podle záštit toho Hitlera, že, a 15. března přišli sem do Čech do protektorátu pozdějšího teda armády vojenské, no, a já jsem 14.v noci odjížděl sám s kufříkem jako 13letý kluk do Pardubic k příbuzným, poněvadž my jsme pardubická rodina původně. No, a pak jsem byl rok v Pardubicích, tam jsem právě vyměnil to gymnázium prešovský za pardubický gymnázium, no, a pak jsem v roce 40 v dubnu přišel do Prahy. No, a tady jsem skutečně skončil až na tom gymnáziu až do konce, dokonce do maturity. To jsme byli jenom asi 3 gymnázia v celý Praze, kterým bylo povoleno maturovat. A do poslední chvíle jsme to nevěděli.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si tady povídám dneska se zakladatelem Hucul Clubu panem Otakarem Leiským a položím otázku, která možná bude vypadat trošičku provokativně, ale vy mi určitě budete rozumět. Já si myslím, že to bude taková spíš jaksi osvětová otázka. Proč si myslíte, že je dobře, že byl huculský kůň vlastně zachráněn? Co, co přináší ten huculský kůň tak úžasného lidem, přírodě a vůbec?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Tohle je otázka na nějakou tu hodinu povídání, já budu muset začít spíš od konce a řeknu docela otevřeně, že první, co mě vlastně k tomu záchrannému procesu přivedlo, bylo seznámení se s huculským koněm v době mobilizace před 2. světovou válkou, protože tehdy, když byla mobilizace, tak právě z Huculska, poněvadž Podkarpatská Rus tehdy patřila k Československu, tak právě z Huculska přicházeli koně, táhli přes Prešov a v těch vlacích a tak, a já jsem si tam, no, jako kluci jsme chodili na nádraží polaskat si koně, dát mu nějakou tu mrkev a tak dále, oblíbil jsem si tam takovou dvojici moc hezkejch koní šedejch, typickejch huculů vyloženě, no, a tak jako dobře, chápal jsem válka je na spadnutí, tak teďka holt táhnou do boje. Táhli na Západ kamsi, já nevím, že jo, kam na nějaký západní hranice. No a to my zůstalo tak jako v hlavě. Já jsem teda vztah k těm koním tam měl i z toho důvodu, poněvadž moji spolužáci z gymnázia v Prešově byli třeba děti zaměstnanců z hřebčína prešovskýho a tam byla asi třetina osádky huculských koní tenkrát. Tenkrát, protože na huculském koni měla zájem armáda, tak byl dobře opečováván a tudíž každejch se z těch kluků, co tam byli, tak měl vlastně jakoby svého vlastního koně v hřebčíně, že jo. Sice to bylo pod záštitou státu, no, ale když tam tatínek byl zaměstnán, tak to všechno bylo hezký. Trochu jsem jim to záviděl, já jsem na vlastního koně nemohl mít teda, protože na to nevyplývaly podmínky. No, a od té doby právě jsem k těm huculům tak jako citově přilnul. No, a když potom nakonec skončilo to, jak skončilo, ta mobilizace byla odvolána, byť tím vzbudila úctu celé Evropy tenkrát. Potom se to všechno změnilo, jak jsem říkal, já jsem přišel do té Prahy a podobně, ale tohle to mi tak jako trochu zůstalo. A když potom jsem se už toulal coby zoolog po Slovensku, tak jsem si jednou zajel do Prešova, to bylo v roce 71 těsně před tou záchrannou akcí už, už jako normálně za jinými účely, ale poněvadž já jsem tam tenkrát dělal nějakou metodiku pro Koménium, tehdy nějaký podnik výuky na školách, že přírodovědy na školách, no, ale tak jsem se zajel ze sentimentálních důvodů podívat do hřebčína. No, tam už to bylo úplně jiný, to byl /nesrozumitelné/. Já jsem tam přišel a povídám tam tomu správci - prosím vás, máte tady ještě někde nějakýho hucula? To už jsem věděl, že to je špatně, že jo, docela, ale nevěděl jsem, že tak. A on říkal - no, máme tamhle, podívejte se, tamhle v koutě jsou takoví dva malí koně, ale my určitě nevíme, jestli jsou to huculové. Tak jsem se podíval a říkal jsem - no, můžou, ale nemusejí. No, vůbec jako praví huculové moc nevypadají, jo. No, a potom přinesli slovenský časopisy speciálně tenkrát Jezdectvo se to jmenovalo, později Jezdectví u nás v Čechách, takže takový výkřik zoufalství, že huculský kůň skoro vymřel. No, a to už byl začátek roku 72, no, a protože já jsem byl tehdy generálním tajemníkem TISu, nezávislého sdružení přátel přírody, tehdy se to ale ještě jmenovalo Sbor ochrany přírody při společnosti Národního muzea, páč samostatná organizace v dobách 71 nemohla tady existovat, no, a tak jsme se sešli v té, v tom sboru a já jsem tohle nadhodil a mě podpořil taky doktor Hrabánek, který tu zprávu v tom Jezdectví objevil první teda, že je to takhle zlý a říkal, přišel za mnou a povídá - co teda uděláme? A já říkám no, tak to zachráníme, ne? Jak maličkost, že jo. No, on se sice trochu podivil, poněvadž on byl starší o 10 let, věděl, co to znamená, no, ale dobře. Tak jsme se rozhodli, že to zachráníme a musím říct, že to byli hlavně mladí lidé, kteří při tom se angažovali.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska si v Tandemu přijdou na své hlavně milovníci přírody, tedy vůbec hlavně milovníci zvířat a úplně nejvíc milovníci koní, zvláště tedy huculských koní. Zakladatelem Hucul Clubu je Otakar Leiský a on je hostem dnešního Tandemu. Mimochodem říkal jste, že když jste přišel za úplně jiným účelem tehdy do toho Prešova, zavítal jste do toho hřebčína, tak ani ten, ten pracovník tam si nebyl jistý, jestli jsou to huculové nebo ne. Čím se takový huculský kůň vlastně vyznačuje? Stručně, jenom abychom ho poznali.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, tak, řekněme, vezmeme to od makroskopických údajů, to znamená, on je menší než střední kůň. On má v kohoutku, což je místo, kde nasedá krk na hřbet a kde končí hříva většinou, tak v tom místě měřeno na centimetry, což se taky dříve nedělalo, když se měřilo na palce ještě za mého mládí, ale teďka je to na centimetry, tak kohoutková výška v centimetrech je střední ideální výška je 138 centimetrů. A od toho je, a potom jsem byl nějakým tím prezidentem v nějaký organizaci, která o tom taky rozhodovala, tak já jsem řekl dobře a na obě strany, to je 4 centimetry nahoru a 4 centimetry dolů to bereme, to ostatní už je podměrečný a nadměrečný. No, tak nakonec se to schválilo, to všechno dobrý. Jinak má řadu takových zvláštních vlastností. On je tak na první pohled trošku takovej jako mezi, mezi psy bývá boxer takovej udělanej prostě, svalnatej.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Podsaditej.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Podsaditej, jo, doslova podsaditej. Má trochu kratší nohy, není to vidět, že by byl nějaká krátkonožka, to ne, ale prostě takovej, aby on totiž, protože se pohybuje hlavně v horách nebo pohyboval, tak on dlouhý nohy by si zlomil velice brzo. Ale právě tyhle nohy mu umožňujou pracovat v lese i například, když ti Huculové, tím myslím ten národ huculský potřeboval koně do lesa, tak si zase bral tohohle. No, tak oni ani jiný tam neměli, poněvadž by to tam nevydržel, no, a tak jedno s druhým. Tak ty nohy jsou trošku kratší, malý kopýtko, kopýtko, jestli má tak veliký jako já, tak 11 centimetrů v průměru prostě. To je zajímavý, protože potom, když ten kůň váží, řekněme já nevím, 380 nebo 360 kilo, tak každá ta nožička, když to dělíte čtyřma, tak nese váhu skoro 90 kilo, jo, prakticky. A ona to unese kupodivu. Tak to je taky taková věc. Potom dál teda má, když už jsem se dotkl kopyta, mimořádně tvrdou a pružnou, ale přitom pružnou rohovinu na kopytě. To je veliká výhoda, poněvadž se nemusí kovat. My jsme původně svoje koně nekovali, teprve, když jsme začali někdy trošku jezdit distanční dostih, kde to vedlo přes nějaký ulice a silnice a asfalty a tak, tak jsme vykovali aspoň ty přední nohy, aby, aby se to neštíplo. A potom my tady máme trošku degradované podmínky proti Karpatům, jo. Tam ten kůň, on byl skoro celej rok v lese někde nebo nahoře na těch poloninách, tam si sežral, co viděl, co teda mu chutnalo, a ona se ta rohovina tím úžasně udržuje. Já, když jsem chtěl napodobit tuto, tuto metodu, tak jsem, když jsme si je konečně přivezli, tak jsem chodil na jaře žebrat k různejm zahradníkům a parkovým pracovníkům, aby mi dali takové ty mladé letorosty z některých listnatých stromů a zejména z ovocných stromů, protože to nesmírně podporuje růst tý pravý, pružnej a pevnej rohoviny. Ona se pozná taky podle toho, že je tmavě šedá, zatím čím máte světlejší rohovinu, tím je jako křehčí a štípe se trošku nebo vyštěpuje se. No, a tak jedno s druhým. No a potom on má poměrně krátkou hlavu. On má velikou mozkovnu, protože mu to trochu myslí teda v tý hlavě, široký čelo, ale hlavu na délku mnohem kratší než třeba anglický plnokrevník, že jo, ten má takovou tu protáhlou hlavu a téměř ptačí, kdežto, kdežto tenhlten hucul, ten má hlavu krátkou tu čelistní, tu obličejovou část má taky vlastně krátkou, ale mozkovou část má širokou velikou. A kromě toho čím je nápadnej, má obrovský, ne obrovský, ale hodně vyvinutý takzvaný žuchy, to jsou spodní čelisti. Takže ten kůň jako má opravdu tadyhle takové hrboly, ale to není jenom od kosti. Kost je taky tedy vydulá, ale na tom je obrovskej žvýkací sval. On totiž, když se měl uživit v těch Karpatech, tak musel teda dokázat ukousnout i menší stromek.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak takhle zhruba vypadá hucul, o kterém tak hezky vypráví můj dnešní host Otakar Leiský.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak mě ne a ne napadnout, jestli Jan Werich, velká osobnost kultury, herectví a humoru také, protože teď se ocitáme mezi klasiky českého humoru, Jan Werich, kterého si vybral mimochodem můj dnešní host Otakar Leiský, tak není mi známo, jestli měl nějaký vztah ke koním a k huculům zvlášť. Nevím, jestli jezdil na koních, ale při své postavě asi se tomu spíš vyhýbal, viďte, pane Leiský.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Opravdu myslím, že nejezdil, ale já nemůžu tak detailně říct, poněvadž já jsem pana Wericha osobně vlastně neznal. Jenom, že vím, že měl tam na Kampě tu svou vilu, tam kolem té jsem se často pohyboval, poněvadž já jsem potom v Praze bydlel na Smíchově, od Kampy kousíček, takže každou chvíli jsem tam byl kolem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No,já jsem to tak chtěl trošku spojit, kdyby to náhodou vyšlo, ale tak toto nevyšlo. Vy jste si taky Jana Wericha nevybral kvůli tomu, že by měl vztah k huculům, ale spíš proto, že ho máte rád jako takového. Takže dáme si Jana Wericha z klasiků českého humoru toho snad nejklasičtějšího.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V roce 1972 byl založen Hucul Club, tedy z popudu mého dnešního hosta pana Otakara Leiského. Sešlo se víc takových nadšenců, takže teď máme vlastně 40 let, váš klub už má 40 let, to je úžasné. Řekněte mi, předpokládám, že dneska už je to jaksi taková zavedená praxe, už víte, co máte dělat, ale tehdy jste asi trochu tápali, jakým způsobem huculům pomoc?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, jistě, trochu jsme tápali. Je pravda, že naše rodina ke koním měla vztah, i když teda, jak jsem říkal, byli vesměs stavitelé a podobně, ale můj dědeček jako pan stavitel měl vlastní pár kočárových koní a na stavbě jezdil v kočáře, takže můj rodný dům až do té doby než ho teďka asi před 6 lety zbourali, měl ještě docela původní dlažbu dřevěnou, myslím, že bukovou, jestli se dobře pamatuju, v průjezdě, kudy my jsme chodili do vlastního bytu, tak tam tudy projížděly taky kočárky s koňma a tak dále. A ta dlažba za celejch těch 80 let prakticky opravdu byla skoro neporušena. Neuvěřitelný. Moc mě mrzí, že když to tak bourali necitlivě trochu, že jsem si aspoň jednu tu kostičku toho bukovýho dřeva nevzal na památku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Navíc to muselo nádherně klapat, když tam jeli ty koně.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, to bylo hezký. No, takže jako jakejsi vztah k tomu byl, no, a teďka jak, jak my jsme teda se k tomu huculovi, teda, no, k tomu huculovi v podstatě dál dostali a zachovali, to vzniklo jednak ten citový vztah, to jsem vám už říkal a jednak my jakožto lidé, my jsme totiž vlastně nejstarší ekologická organizace dobrovolná, nevládní takzvaná, že jo, v České republice nyní a jmenuje se to teďka TIS Nezávislé sdružení přátel přírody, což už bylo jednou za normalizace zrušený, pak jsme to zase obnovili a tak jako v jednom kuse byla snaha nás nějak vyhladovět. To se nepovedlo zatím ještě, no, ale už se to brzo povede, počítám, páč, teď odbočím, ale je neuvěřitelný nezájem vlastně vedoucích činitelů, aby se třeba zachraňovali tyto koně. Ale tady nejde jenom o záchranu, to by mohla dělat zoologická zahrada sama, no, o té ani bych taky zase radši nemluvil teďka, poněvadž nás trochu vyvedla aprílem jednou. No, ale hlavně my jsme zavedli v celé střední a východní Evropě hipoterapii například, jo, to je naše práce, že vůbec se ví, že nějaká hipoterapie je.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To začalo s huculy?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Jistě, pan profesor, pan profesor Lewit, který je teda opravdu, on už je starší pán, ono už je mu teďka 95, ale ještě pořád velice čiperný a pracuje ještě v té medicíně dál, tak ten přišel jednou s myšlenkou do Hucul Clubu na osadu Zmrzlík, to je tady u Řeporyjí, tak že říkal, no, tak ty koně budeme muset nějak teda využít. Říkal, no, tak v Anglii se začíná se zkoušet zase znovu hipoterapie, ona je to stará metoda, to už znali od dob Hypokratových a Galénovejch a tak dále, no, ale to úplně zaniklo, takže se to zase vracelo a nikdo se toho pořád neujal, a pan profesor říkal - tak zkusíme to. Tak on samozřejmě není koňař, on je, on je původně neurolog ze školy profesora /nesrozumitelné/, no, ale tohle to znal dobře. No, takže prostě dali jsme to dohromady, zkusili jsme to a vycházelo to. Leč jsme se zase k tomu nesměli přiznat pořádně veřejně tenkrát, protože to začalo v 76 roce to, co říkám teďka kolem té hipoterapie, protože zase se bouřili někteří jako lékaři, zejména ti neuvědomělí, že začínáme metodu, o kterej nikdo nic neví a jak si to můžeme dovolit a tak dále. Oni zapomněli, že pan profesor si může dovolit opravdu dost poměrně, jo, on byl celou Evropou uznávanej, takže nám to trochu pomohlo, že byl uznávanej celou Evropou. No, a my jsme si už potom věděli rady, to už bylo 4 roky po začátku té záchranné akce, tak jsme si zkusili a ono se to ukázalo jako velice, velice rentabilní po stránce zdravotní.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si vůbec nedovedu představit, že když se člověk rozhodne, dejme tomu, tak jako můj host pan Otakar Leiský se svými přáteli vydat se za záchranou nějakého zvířecího druhu jako třeba huculského koně, že by to bylo jenom, jenom veselá záležitost, že by všechno se dařilo, že byste neměli žádné problémy, tak řekněte, v čem byl ten největší kámen úrazu, který vám nejvíc tu vaši práci stěžoval a nejvíc vás zlobil nebo zlobí možná?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Podle mého názoru je to lidská hloupost, to je nejdůležitější, protože já jsem počítal dokonce ještě po tom obratu tady v 89 roce v listopadu, že říkal jsem taky svým spolupracovníkům, že darujeme tomuto státu úplně 5 let a nebudeme od něj vůbec nic chtít, protože my si stačíme, my to dokážeme. No, jo, ale ono uběhlo 5 let, 5, 10 let a pořád se nikdo o to vůbec nezajímal a nezajímá vlastně pořádně do dneška, leč teda píšou novely se, zdvořile dopisy a jeden ministr to přehazuje na druhého, buď že je to zemědělství, což je podle zákona, přitom ten náš kůň v zemědělství vůbec nepracuje, snad kde by dělal taky co, a druhý den se to přehazuje na zdravotnictví, když už jsme si tu hipoterapii vymysleli, tak ať to dělá pan ministr zahradnictví.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zdravotnictví.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Zdravotnictví, no, on byl to mohl dělat spíš ten.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zdravej zahradník.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, to mi zase bylo líto toho pana ministra zdravotnictví, protože ten chudák opravdu sám asi nehne. A pak to zase házejí primátorovi na hlavu, poněvadž v podstatě je to záležitost hlavně Prahy teďka, že jo, centrum je tady, osada Zmrzlík,jak říkám, u Řeporyjí. Dneska už je to posledních 100 metrů Prahy. No, a pak se to dohazuje ještě kamkoli jinam, já už nevím. Ale prakticky abychom měli nějakou pravidelnou podporu, to vůbec neexistuje. Někdy jako celkem ano, někdy ne, někdy jak se vyspěj a tak dále. Tak jsem to jen tak lehce propočítal, zrovna není to ani tak dávno, ke konci loňskýho roku, tak záchrana huculského koně za těch 40 let nás stále celkem 76 milionů korun. No, tak jo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Fíha.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Tak ještě dodneška mám na krku 60 koní. No, to není žádná legrace.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, to teda, to bych řekl.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, a z toho teda ze státního rozpočtu nám přišlo jako skutečně v penězích asi 6,5 milionu korun. No, tak to bylo poměrně relativně málo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tak člověk se musí ptát, ten zbytek to byli donátoři nějací?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Donátorů nebylo tak moc, ale byli. No, tak první se přihlásila kupodivu, první dotace pro Hucul Club přišla z Afriky, protože paní Joy Adamsonová teda a její lvice Elsa nám přinesla její tantiémy, která, které ona tady měla v Československu jako za svůj ten román, prostě knížku Příběh lvice Elsy. A potom ještě poslala nějaké peníze, když filmovali Volání divočiny, což bylo totéž v anglickém vydání už obrazovým, že jo, filmovým, tak poslali z toho honoráře ještě zase něco. To byly první peníze. Pak jako se objevovali takoví lidé, že jako našli nějakou tu korunu pro to, takže dost, ale hodně jsme si museli vydřít sami. No, já říkám, to bylo štěstí, že jsem měl kolem sebe mladý lidi, který byli tak nadšený, že prostě nekoukali na hodinu, na dny, na nic. Takže jsem vypočítal, že vlastně jsme strávili od té doby 14,5 tisíce dnů a nocí bez jediné přestávky. No, to je prakticky těch 40 let zhruba, jo.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, zakladatel Hucul Clubu pak Otakar Leiský svým projevem a vitalitou naprosto popírá ten svůj ročník narození 1925. Ale přes to přese všechno myslím si, že samozřejmě hlavně ta, ta srážka vždycky s tím nepochopením, když se snažíte jaksi prosazovat něco dobrého, vás musí jaksi trošičku oslabovat. Ale máte pořád ještě sílu do toho a odvahu se s tím prát a jít dál?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Odvahu bych měl, ale ty síly mě někdy, se zdá, docházejí. Je pravda, abych nemluvil jenom o těch těžkostech, byly zase taky i státní instituce, které velice hezky prospívaly. Na začátku zejména právě ministerstvo zdravotnictví se k nám chovalo velice korektně, to skončilo vlastně až teprve, když nastoupil pan ministr Julínek, tak ten to prostě poškrtat a všecko v programech ministerstva zdravotnictví tu hipoterapii a od té doby jako se to tam pořádně nevejde. No, a jinak jsme tu a tam třeba i z ministerstva školství kdysi dávno dostali docela dobré dotace, ale to bylo zase, protože jsme měli taky dost dobrou výchovnou činnost, poněvadž ta naše organizace, ten TIS Nezávislého sdružení přátel přírody je vlastně především výchovná a teprve potom teda ty huculští koně se do dostali, jo, čitou náhodou. Dneska je to ovšem největší jako naše reprezentace, poněvadž každou chvíli se ozve někdo ze zahraničí a ptá se, přijeli z Bruselu se podívat a tak dále. Dokonce ten tajemník, tajemník prince Charlese poslal dotaz prince Charlese přímo na nás, abychom jim poslali nějaké detaily o tom, jak to pokračuje u nás ta záchrana a tak dále. To nikoho nezajímá, nebo jestli zajímá, to nevím, ale prostě nic z toho nevyplývá. No, takže byly takové situace, že nemůžu říkat, že to bylo jenom s nezájmem. Pomáhalo opravdu, například i bývalý ještě za minulýho režimu za socialistického JZD Řeporyje vlastně, protože tam předseda měl rád koně, tak nám pomohl a půjčil nám, ten sice hodně, hodně rozbitý stateček v tom Zmrzlíku, kde teda teďka jsme, ale přece jenom dali nám ho k dispozici a řekli - dělejte si s tím, co chcete, my s tím nemůžeme dělat vlastně nic, my to nepotřebujeme. No, tak tohle to byly takové ústupku příjemné celkem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A řekněte, co připravujete třeba tak, aby třeba veřejnost se mohla přesvědčit o tom, co děláte?
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
No, tak my celkem my nic nemusíme připravovat, my máme ten program dost stabilní. Za prvé ročně tak poskytujeme léčbu v té hipoterapii přibližně asi 120 pacientům, což je teda nemalá práce, protože za tu, za tu dobu, co to děláme, tak jsme poskytli péči hipoterapeutickou asi 4,5 tisíce pacientů. No, to je vlastně výsledek takové menší nemocnice, jo, jenomže my to děláme za svý peníze většinou. Původně to bylo s příplatkem ministerstva zdravotnictví, teď už je to bez něho. A potom dále vychovali jsme asi 12 tisíc lidí mladejch, teda mladejch lidí, to musím podotknout, protože kůň je nesmírně přitažlivý zvíře pro mladý lidi zejména. Na to, na tom jsme vlastně postavili svůj pracovní program, abychom lidi, kteří dneska jsou pořád zahlcovaní tou technokratickou civilizací, přitáhli zpátky k přírodě a zaručili si, že až budou středně staří, že ještě budou vědět, co příroda vůbec je a budou mít ty vztahy nejen k ní, ale i taky mezi sebou.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Budou vědět, jak vypadá kůň, natož jako vypadá huculský kůň.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Natož to mě hrozně připomíná, že opravdu k nám přicházejí děti dokonce i s rodičema, který nevěděli, jak kůň vypadá. Byli celý udivený, jo, no, to je neuvěřitelný, ale když vám tam projde 12 tisíc lidí, tak vidíte všecko možný na světě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, to já vám, pane Leiský, teda moc děkuju a přeju vám, aby tahle ta vaše osvětová práce pokračovala tak, aby čím dál tím víc dětí věděla, že kůň je opravdu živé zvíře, že má 4 nohy, že nemá kolečka a že není na klíček. Moc vám děkuju i za tuhle tu činnost. Zakladatel Hucul Clubu, vědec a ochránce přírody pan Otakar Leiský byl dneska hostem Tandemu. Moc vám děkuji a přeji hodně zdraví a životní síly.
Otakar LEISKÝ, zoolog, zakladatel Hucul Clubu
--------------------
Já vám totéž a všem poslouchajícím na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Reprízováno 23. sprna 2012.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
