Pátek: Zákulisí dětské duše

Slovo šikana se v těch smutných výpovědích objevilo mnohokrát. Člověk si mohl říct, jak mnoho smutku se ukrývalo za šťastným úsměvem Gabriely, když stála na stupních vítězů.

Šikana – to slovo vzbuzuje úzkost a strach. Objevuje se nejen ve sportu, ale i v zaměstnání a bohužel stále častěji ve školách. Nejen ve velkých městech, ale i na vesnicích.

Mnohdy, vlastně téměř vždycky, se děti k tomu, že je někteří spolužáci ponižují, či dokonce týrají, bojí přiznat rodičům. Mají strach, že po intervenci ve škole by bylo jejich trápení ještě větší...

Pokud nemají šikanované děti viditelné šrámy, mnohdy si nesou tohle trápení bez povšimnutí. Ale stačí věta, kterou řekla desetiletá dívenka, velmi úspěšná mažoretka, držitelka zlaté medaile z Mistrovsví republiky.

Na mou otázku, kdy jede na školu v přírodě, tiše odpověděla: „Já nejedu.“ Na dotaz proč ne, řekla, že holky ze třídy jí pohrozily, že pokud pojede, že „teprve uvidí“.

Ve škole ji štípou, slovně ji napadají... Chci jen uvést, že ve třídě, kam tohle děvče chodí, je pouhých 6 dívek...

Pokud by to bylo vaše dítě či vnouče, jak byste tuto situaci řešili? Myslíte si jako rodiče i prarodiče téhle dívenky, že nemá smysl píchat do vosího hnízda? Že mají pravdu v tom, když říkají, že by to potom bylo ve třídě ještě horší?

Co říkáte na chování učitelky i ředitelky v této škole, které o situaci „tiše“ vědí, ale neřeší ji?

A jaké je vlastně řešení? Odchod ze školy do jiné? Důrazná žádost na vedení školy, případně rozhovor s rodiči děvčat, která se šikany dopouštějí?

Dětská duše je křehká, v tomto případě je na jedné straně úspěch a kamarádky z mažoretek, na druhé straně každodenní strach jít do školy. Na jak dlouho se tohle trápení usadí v dívčí duši?

Máte se svými dětmi či vnoučaty podobné zkušenosti? Poradíte, co v takové situaci dělat?