Po libotínských lesích ve Štramberku se prý procházeli černokněžníci. Ve skutečnosti tam těžili rudu

Lidé si v dobách minulých vypravovali, že po Libotíně chodí snědí muži celí v černém a mumlají nesrozumitelná slovíčka z knih. V hospodě platí zlatem a po jejich návštěvě se z lesů začíná kouřit. Obávali se temných kouzel, ale zbytečně.

Ve skutečnosti lesy v této části Štramberka navštívili prospektoři, zřejmě z Německa či Itálie, aby tam hledali rudné žíly. Žádné zlato ale nenašli, jen železnou rudu. Tedy pro odborníky: čočky pelokarbonátů (pelosideritů) převážně z jílovců hradišťského souvrství.

I když ložisko nebylo příliš bohaté, začalo se tu těžit už v 17. století. Největšího rozmachu těžba dosáhla v polovině 19. století. I tyto poměrně chudé rudy z Pobeskydí pomáhaly rozvoji hutního průmyslu na Ostravsku. Tedy do té doby, než byla postavena Košicko – Bohumínská dráha a nebyl problém dopravit sem kvalitní rudu odjinud. Podle archivních záznamů byla těžba v Libotíně ukončena v roce 1866. Ovšem pozůstatky na ni můžeme v lesích najít dodnes.

Havírenská studánka v libotínských lesích|foto:Romana Kubicová, Český rozhlas

Libotínský les je plný menších zarostlých kopečků. Když vyjdete na jejich vrchol, zjistíte, že se trochu propadají. Tam bývalo ústí šachty a kopeček je vlastně haldou neboli odvalem vytěžené horniny.

Šachet tady bývalo v dobách největšího rozmachu opravdu hodně, například v roce 1842 jich bylo 19 otevřeno a 4 zasypány. Ostatně kousíčky rudy může pozorný návštěvník libotínských lesů objevit dodnes. Zejména když se zaměří na krtince, které mají načernalou barvu. V zemi se totiž skrývají novodobí prospektoři, kteří ovšem neumí mluvit, nechodí do hospody a neplatí zlatem.