Proces, který změnil pohled na holokaust

„Mám vést obžalobu Adolfa Eichmanna, ale nestojím zde sám,“ zahájil 11. dubna 1961 svou řeč izraelský generální prokurátor Gideon Hausner. „Spolu se mnou právě zde a v tuto chvíli stojí šest miliónů žalujících…Jejich krev volá, ale jejich hlasy nejsou slyšet.“

Již jen tato slova předznamenala pozdější kontroverze. Levicoví kritici Izraele odmítli, že by Izrael měl právo ztotožnit se s židovskými obětmi války.

Proti procesu s organizátorem vyhlazování evropských Židů Adolfem Eichmannem byly též vysloveny formální námitky. Eichmannovi se po skončení války podařilo uprchnout do Argentiny, kde pod jiným jménem pracoval v montovně aut. V květnu 1960 však byl unesen do Izraele, což podle některých kritiků zpochybňovalo legalitu soudního přelíčení.

Spory konečně vyvolala i filozofka Hannah Arendt, která v roce 1963 ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě“ vylíčila souzeného nacistu jako obyčejného úředníka, na spáchaných zločinech osobně nezúčastněného, který jen poslušně plnil rozkazy.

Proti všem těmto námitkám vždy stálo jediné: spravedlnost. Eichmann, narozený roku 1906, vstoupil do SS již v roce 1933 a poté se stal příslušníkem nacistické bezpečnostní služby. Pod jeho vedením docházelo nejprve k vystěhování Židů z Rakouska a osamostatněného, pronacistického Slovenska. V roce 1941 Eichmann na obsazeném území Sovětského svazu přihlížel vraždění Židů oddíly SS, v témže roce v koncentračním táboře Osvětim v okupovaném Polsku radil užít k likvidaci Židů plyn. A byl to on, kdo v Berlíně v lednu 1942 formuloval závěry jednání nacistických špiček, při němž bylo rozhodnuto o fyzické likvidaci všech evropských Židů. Eichmann se současně stal aktivním organizátorem jejich vražedné persekuce, ústřední postavou deportačních rozhodnutí. Oddán tomuto úkolu řídil již v době porážek německé armády v květnu a červnu 1944 deportace téměř 480 000 maďarských Židů do plynových komor Osvětimi.

Jeruzalémský proces trval čtyři měsíce. Eichmann byl odsouzen k smrti, 1. června 1962 oběšen a jeho popel rozptýlen nad Středozemním mořem mimo izraelské výsostné vody. Proces však měl ještě svůj dozvuk; až díky němu, 16 let po válce, se holokaustu dostalo celosvětové pozornosti. V samotném Izraeli, který od svého vzniku řešil především existenční problémy, se přeživší dočkali zvláštního zájmu. Výpovědi před soudem, židovské válečné osudy – to vše vedlo k nové reflexi holokaustu. A mělo to ještě svůj další dopad; za dva roky začal ve Frankfurtu nad Mohanem takzvaný osvětimský proces s některými nacistickými dozorci.

Soud s Adolfem Eichmannem tak představuje mezník: z holokaustu se stalo jedno z určujících témat nejen pro 20. století.