Stále živé aforismy Gabriela Lauba

Gabriel Laub se narodil 24. října 1928 v městečku Bochnia nedaleko Krakova. Po vpádu Německa do Polska v září 1939 se jeho židovské rodině podařilo utéct do východní části země, kterou však vzápětí okupoval Sovětský svaz.

Z ruského vnitrozemí zpět do Polska se Laub dostal v roce 1946 a o dva roky později začal v Praze studovat novinářství. Poté, již jako československý občan, publikoval v časopisech a překládal z polštiny a ruštiny. Mimo jiné tak do češtiny převedl Solženicinův „Jeden den Ivana Denisoviče“.

Laubovi rodiče však žili v Izraeli, což v komunistickém Československu znamenalo problém. Jako autor se tak Gabriel Laub plně prosadil až v Německu, kam emigroval po okupaci v srpnu 1968. Němčinu si osvojil neuvěřitelně brzy – mimo jiné pak do ní přeložil hry Václava Havla – a jeho satirické povídky a aforismy si získaly velkou oblibu i řadu ocenění.

Gabriel Laub patřil k blízkým přátelům mé maminky a jako Gríšu si ho pamatuji od dětství: velkého, vždy ochotného k legraci. Oči však měl zpytavé a jeho lidskost, vtip a hluboká zkušenost jako by se sešly v aforismech, žánru, jehož byl mistrem. Sám o aforismu napsal, že „jeho jedinou slabinou je, že považuje čtenáře za dospělé“ a jinde, že „nelze vymyslet aforismus, který by byl zlomyslnější než skutečnost“.

Před emigrací do Německa Gabriel Laub narážel na komunistickou cenzuru a nebylo se co divit. „Síla milionů je v nulách,“ napsal například v jednom svém aforismu a v jiném varoval: „Nezačínej si nic s nulou – jistě patří k nějaké tisícovce.“ Nebo ještě jinak: „V dobách temna pronásledují jasnovidce za to, že vidí černě.“ Sám Gabriel Laub však viděl jasně, jak dokládá třeba tento aforismus: „Lokajství bývalo vysoce kvalifikovaným povoláním, dokud neudělalo politickou kariéru.“

Takto by bylo možné pokračovat – stačí si projít Laubovy česky vydané knihy Zkušenosti, Největší proces dějin či Myšlení kazí charakter. Jen v tomto vydání shromáždil 37 aforistických témat!

O sobě napsal, že „patří k malé klice literátů, která nepatří k žádné klice“ a za dospělého považoval „člověka, který už ví, že proti blbosti nic nezmůže“.

Vzpomínám-li však na Gabriela Lauba, Gríšu, od jehož smrti uplyne už čtvrt století, nejvíce se mi nabízejí jeho aforismy o naději. Za všechny alespoň dva:

„Naděje je víra, že každý zákon má výjimky, že výjimky jsou zákon a zákon je výjimka.“

„Naděje je svár lásky k životu se zkušenostmi.“