V Chadimově mlýně na Vysočině poznáte historii mletí mouky od kamene až po elektřinu

29. srpen 2021

Mouku lidé ze zrní vyrábějí tisíce let. Kdysi bývala jen celozrnná, novější technologie umožnily mlít mouku najemno a vyčistit ji od příměsí. Celou historii, od kamene až po mlýn na elektrický pohon, můžete poznat v mlynářském muzeu v Horních Dubenkách na Vysočině.

„První Chadim to tady kupoval za pět set deset kop,“ říká současný majitel mlýna a pokračovatel rodu Martin Chadim. Mlýn se zastavil v roce 1953 a po restituci v devadesátých letech minulého století už majitel mletí neobnovil. Začalo v něm ale vznikat mlynářské muzeum.

Základem muzea je vybavení, které zůstalo po posledním mlynáři. „V roce 1926 to vyhořelo, dědeček vybavení obnovil a místo dvou vodních kol postavil turbínu,“ říká mlynář a ukazuje do velké kašny, kde je na dně turbína vidět. Další exponáty do muzea Martin Chadim postupně doplňoval.

Ve mlýnici, kde prohlídka začíná, stojí na dřevěných špalcích ukázka nejstarší mlynářské historie, ruční mlýnské kameny. „Až do 19. století se používalo české mlecí složení,“ říká Martin Chadim. Stále v něm pracují mlýnské kameny, jsou už ale obložené dřevem. Právě za tímto obložením, kterému se říkalo luby, se mouka zachytávala. A vychytralí mlynáři si ji nechávali pro sebe. Odtud pochází rčení „mít za lubem“.

Dřevěným tyčím podobným rohům čerta, které pomáhaly vyklepávat pytle, se říká hasačert

Na dalším stroji, stále ještě dřevěném, Martin Chadim ukazuje, co způsobovalo typické klepání mlýnů. Byl to takzvaný hasačert, dřevěné tyče podobné rohům čerta, které pomáhaly vyklepávat pytle.

Prohlídka Chadimova mlýna trvá i hodinu a mlynář je připravený vše poutavě vysvětlit. A aby bylo zřejmé, že nejde jen o strohé zakonzervované muzeum, pustí motor, který rozpohybuje další součásti mlýnské technologie. A po prohlídce vás paní mlynářka obslouží v rodinné kavárně. 

Spustit audio