V Číně jsme se lekli, že se jim vystoupení nelíbí, říká baletka Nikola Márová

Vyjádřit emoce pohybem a tancem patří mezi prakticky každodenní aktivity Nikoly Márové. Vystudovala Taneční konzervatoř v Praze a od roku 1999 působí v Národním divadle, kde je od sezóny 2006-07 první sólistkou, což dokázala jako nejmladší tanečnice v historii souboru. S baletem začala v údajně ideálním věku šesti let.

„Rodiče by mě asi nikdy nedali na nějaký kroužek nebo někam, kam bych nechtěla. Naštěstí jsem si mohla vybrat. Chodila jsem na různé kroužky, ale přiznám se, že mě balet chytil úplně od první hodiny, od začátku. Byla to taková láska na první pohled a hned jsem po první lekci věděla, že chci být baletka a že je to můj život. Rodiče si přitom mysleli, že mě to přejde, že mě to přestane bavit. Mysleli si, že to bude dobré, budu mít hezkou postavu a rovná záda, ale pak toho nechám a půjdu někam na gympl. A to se těžce spletli.“

Čtěte také

Po absolutoriu taneční konzervatoře nastoupila do Národního divadla, kde ji čekal rychlý vzestup nahoru. Dnes už se může kromě stálého angažmá a hostování ve Státní opeře pochlubit také bohatými zkušenostmi ze zahraničí. Absolvovala například turné po Španělsku, Německu, Finsku, Itálii, Portugalsku, Maltě, Rusku, Tchaj-wanu a Číně.

Nikola Márová, Jan Rosák|foto: Jana Chládková

„Diváci jsou často oříšek. Nejzajímavější jsou asi diváci v Číně. Tam mají opravdu jinou mentalitu a berou to. Projeli jsme pár měst v Číně a zjistili jsme, že publikum není stejné, že bychom dokázali označit, že jsou v Číně takoví diváci. Co město, to byly jiné reakce. Často jsme měli pocit, že přišli vlastně do kina, měli v ruce popcorn, kelímky s pitím. A dokonce ani netleskají. Ze začátku jsme se lekli, že se jim to nelíbí, že je to nějaký průšvih a jsme teda asi špatní. U nich to ale prostě není zvykem. Když zatleskají na konci, je to vlastně dobrý. Ale že by se tleskalo v průběhu představení nebo po první části, to se tam zkrátka nedělá.“