V poutním kostele sv. Jana Nepomuckého ve Žďáře nad Sázavou nenajdete jediný pravý úhel
Jednou z nejkrásnějších staveb na Vysočině je poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou. Proto je také zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Postavil ho známý architekt Jan Blažej Santini Aichel, který stojí i za zámkem Karlova Koruna nebo klášterem v Kladrubech. Ve Žďáře se ale doslova vyřádil.
„Poutní kostel začali stavět v roce 1719 na popud opata Václava Vejmluvy,“ říká průvodkyně Michaela Kokojanová. Hlavním impulzem ke stavbě byla exhumace ostatků sv. Jana Nepomuckého v Praze, při níž byl nalezen domnělý jazyk světce. Dnes už víme, že šlo o mozkovou tkáň z jeho lebky. Na počátku 18. století ale všichni věřili, že jde o jazyk. A jazyk se také stal ústředním motivem stropu kostela.
Opat Vejmluva se v té době přátelil s architektem Janem Blažejem Santinim Aichelem a kostel na Zelené hoře je výsledkem jejich spolupráce. „Santini byl jedním z prvních architektů, který při návrhu staveb používal kružnice,“ říká Michaela Kokojanová s tím, že v celém kostele není jediná rovná stěna, jediný pravý úhel.
Santini si přitom uměl hrát nejen s geometrií, ale i se světlem. To přivádí do kostela i milovníky tajemna, kteří věří, že se v určité dny v kostele objevují zajímavé světelné úkazy. „Funguje to například při jarní rovnodennosti, kdy při západu slunce dopadají jeho paprsky na hlavní oltář,“ popisuje průvodkyně. Dodává ale, že kostel je především funkční církevní stavba, kam se lidé chodí modlit.
Kostel sv. Jana Nepomuckého obklopuje ambit, který sloužil poutníkům k odpočinku. Běžný turista se poutníkům může přiblížit alespoň tím, že nahoru ke kostelu vystoupá po dlouhém schodišti na svahu Zelené hory.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
