Vztahy uvnitř divadla nebyly vůbec ideální, říká Petr Nárožný o působení v Semaforu

Petr Nárožný hrál už jako dítě ochotnické divadlo v Osvětové besedě, po jedenáctiletce vystudoval fakultu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT a v roce 1968 se stal odpromovaným inženýrem. V témže roce zároveň začal konferovat koncertní vystoupení skupiny Rangers, kde se poprvé uplatnil se svými komickými výstupy.

„Mně se Rangers nesmírně líbili a já zřejmě připadal vtipný jim, takže jsme se rychle domluvili na spolupráci. Bylo mi třicet, hochům ze skupiny dvacet. S výjimkou Toníka Hájka to byli všichni vysokoškoláci, posléze inženýři jako já, a tak jsme byli skoro inženýrská kapela. Rangers měli obrovský úspěch, hřáli se takříkajíc v náruči publika. Dnes hrají muzikanti v malých klubech. My vystupovali na zimních stadionech a například v Lochotíně přišlo na Rangers dvaadvacet tisíc posluchačů. Takže jsem si tu pitomou dobu počátků normalizace vlastně užíval.“

Jsou kolegové, kteří ho nesnáší, dokonce kvůli němu někteří odešli i z Činoherního klubu. Ale je pravda, že hned v první roli se tam chytil.

V roce 1973 obdržel angažmá z divadla Semafor, kde osm let hrál v komické trojici s Luďkem Sobotou a Miloslavem Šimkem, se kterými se objevil ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Postupem let se z naprostého amatéra vypracoval až na úspěšného profesionálního divadelního a filmového herce.

„Miloslav Šimek hledal vedle Luďka Soboty třetího do týmu a Pavel Bobek dal Šimkovi tip na mě. Myslel jsem si, že bych mohl moderovat Rangers i hrát v Semaforu. Ale režisér Ján Roháč mi celkem nekompromisně řekl: jděte do divadla, vy jste komediant rodem, divadlo vás uspokojí víc. Měl pravdu. V Semaforu jsem prožil osm nádherných let, a přestože jsem měl mnoho konfliktů se Šimkem i s Luďkem Sobotou, protože oni byli autoři a já pouhý „řadový“ herec, bylo to možná nejšťastnější období mého života. Jestliže u Rangers jsem žil v mikroklimatu svobody, pak v Semaforu to byla v tomto ohledu přímo oáza. Jenom mě vždy trápilo, že vztahy uvnitř divadla vůbec nebyly ideální.“

Dlouholeté působení v Činoherním klubu

V roce 1980 nastoupil Petr Nárožný do Činoherního klubu, kde působí dodnes. Přechod ale přinesl určité potíže. Těžko říct, zda ostatním vadil Nárožného způsob hraní, přehnaná gesta, která mnohdy mohla vypadat jako přehrávání, ale na nové scéně si nezískal mnoho přátel. Podporují to i slova režiséra Hynka Bočana z knihy Moje cesta zdivočelou zemí aneb s čerty nejsou žerty: „Jsou kolegové, kteří ho nesnáší, dokonce kvůli němu někteří odešli i z Činoherního klubu. Ale je pravda, že hned v první roli se tam chytil.“ A jak na svou první roli v Činoherním klubu vzpomíná Petr Nárožný?

Petr Nárožný|foto: Východočeské divadlo Pardubice, Michal Klíma

„To datum si určitě budu pamatovat do smrti. 12. únor 1980. V Činoherním klubu Ve Smečkách byla premiéra Zuckmayerova Hejtmana z Kopníku a já jsem hrál hlavní roli ševce Viléma Voigta. Nad ránem, to už bylo 13. února, jsem vycházel z divadla a měl jsem pocit, že ačkoliv jsem naživu, přesto jsem byl na chvíli v hereckém nebi. Byl jsem si toho vědom vždycky, ale jak stárnu, možná si to uvědomuji ještě více, jaký to byl od režiséra Ládi Smočka obrovský risk svěřit mi velkou tragikomickou roli v divadle plném vynikajících herců, komikovi z kabaretu bez zkušeností z opravdového činoherního divadla. V Semaforu jsem totiž do té doby hrál vzteklouny nebo šílence, nejčastěji vzteklé šílence. Snad to po těch jedenadvaceti letech člověk už smí říci a nevypadá to pyšně, snad jsem Láďu Smočka nezklamal.“