Za svou proslulost vděčí jesenická horská chata Ovčárna zejména pilné matce Grohalce

Rozvoj pastevectví přinesl na počátku 19. století stavbu dalších ovčáckých usedlostí se stájemi v nejvyšších jesenických partiích. Pozadu nezůstal ani Řád německých rytířů, který už v roce 1820 zřídil, při cestě z Karlovy Studánky na Vidly, na úbočí Lyrového vrchu, salaš později nazvanou Stará Ovčárna. Dnes se místu, kde salaš stávala, říká Kóta. Ovce, kozy a krávy zde poskytovaly mléko, sýry a další produkty, které sloužily také pacientům v tehdy se rozvíjejících lázních v Karlově Studánce. Správcem Staré Ovčárny se stal Karl Grohal, původem z pastevecké rodiny z Pruska. Jeho manželka Anna pocházela od Mohelnice na Šumpersku.

Společně zde manželé hospodařili až do roku 1850, kdy Anna zemřela na tuberkulózu. Karl se rozhodl, že se znovu ožení, protože sám by hospodářství nezvládal. Jeho volba padla na mladou, tehdy dvacetiletou Rosalii, která pocházela ze Staré Vody od Světlé Hory u Bruntálu. Brzy se mu stala oporou a společně pak hospodařili až do roku 1863, kdy se Řád německých rytířů rozhodl, že salaš přemístí do sedla mezi Pradědem a Petrovými kameny. A do nové ovčárny se přestěhovali i Rosalie a Karlem.

Novou Ovčárnu objevili i turisté

Nová Ovčárna byla na svou dobu velmi dobře vybavenou salaší. Kromě stájí pro ovce v ní byl také byt pro ovčáka, inspekční pokoj a místnost pro zpracování mléka. Zdejší mléčné výrobky byly dodávány do Karlovy Studánky, kde sloužily dokonce i k lázeňským kúrám.

Ovčárna se velmi brzy stala i cílem výšlapů lázeňských hostů směřujících do hor i místem setkávání lesníků, kteří sem díky poloze na hranici přicházeli ze všech panství pod Pradědem. A zastavovat se tam začali i první turisté. Pohostinnost zdejších patronů se roznesla daleko do údolí. Zejména Rosalie Grohalová, která svého muže přežila o mnoho let, byla jako „matka Grohalka“ vyhlášena svou pohostinností a laskavostí.

Ve druhé polovině 19. století začalo pastevectví v Jeseníkách vlivem zahraniční konkurence levné vlny upadat. Ovčárnu tak zachránila módní vlna turistiky. Nově vzniklý Moravskoslezský sudetský horský spolek byl v oblasti Pradědu velmi aktivní a záhy po svém vzniku zde vyznačil první turistické stezky.

Rok po smrti Karla Grohala v roce 1888 byla Ovčárna z popudu Řádu německých rytířů přebudována na turistickou ubytovnu s hostinskou místností, několika pokoji pro hosty, bytem pro správce a v podkroví umístěnou společnou noclehárnou. V roce 1902 byla k chatě vybudována dodnes sloužící horská silnička z rozcestí Hvězda.

Vše měla na povel Rosalie Grohalová. Právě její zásluhou se z Ovčárny stal proslulý podnik. Byla nesmírně ochotná a starostlivá a její pověst dolétla až na císařský dvůr. Ještě než 13. srpna 1909 v pilné práci ve věku 79 let zemřela, byla císařem Františkem Josefem vyznamenána Stříbrným křížem za zásluhy.

Jedna z nejstarších pohlednic Ovčárny z roku 1898|foto:archiv Miroslava Kobzy

Plány nového správce se Ovčárně staly osudnými

Na Ovčárnu pak přišel nový ambiciózní mladý správce Adolf Bradel, který měl se salaší velké plány. Chtěl, aby se Ovčárna dala využívat nejen v letních měsících jako doposud, ale protože viděl budoucnost v nové módě lyžařských sportů, plánoval chatu otevřít i v zimě. To se však jemu i Ovčárně stalo osudným. Když se v roce 1910 pokusil chatu vytopit pro zimní hosty, bouda vzplála a sám chatař se udusil ve sklepě při pokusu zachránit něco z uložených zásob. 

Řád německých rytířů cítil, že Ovčárna turistům směřujícím na nově otevřenou rozhlednu na Pradědu chybí. Brzy po požáru nechal proto na jejím místě vybudovat přízemní dřevěnou chatu, kterou postupně rozšiřoval. Ale potřebám turistického zájmu to nestačilo. První světová válka a společenské změny vedly k tomu, že počet turistů na čas poklesl, ale už počátkem 30. let byl na místě Ovčárny téměř od základů postaven nový a na svou dobu poměrně moderní horský hotel s restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami.

Druhá světová válka uzavřela okolí Pradědu a Vysoké hole pro potřeby armády. I tak měli lidé jiné starosti než cestovat do hor. Po odchodu původních obyvatel byla většina zdejších chat opuštěná. Ovčárnu nejprve převzaly státní lesy a od roku 1949 Československá, tehdy již lidová armáda. Majetkem vojska je chata dodnes. I když byla několikrát přestavěna, pro veřejnost byla až na malý bufet uzavřena na celých čtyřicet let. Až po roce 1990 se sem opět dostali běžní turisté a z chaty se opět stalo centrum občerstvení i ubytování. Oblast kolem chaty se stala vyhledávaným lyžařským střediskem, kde sněhové podmínky umožňují lyžování do pozdního jara.