Zamyšlení Leo Pavláta: Jom kipur – den pokání a nápravy

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze

S úterním večerem začíná letos nejvýznamnější židovský svátek Jom kipur neboli Den smíření.

Den smíření je v židovské tradici dnem kajícného zpytování svědomí a tomu odpovídá zvyklost nejíst a nepít po celé jeho trvání. I takto má člověk zvýraznit pokoru, s níž usiluje o nápravu svého porušeného vztahu k Bohu a člověku.

Věřící Židé mají za to, že svět má svého Božího tvůrce. Člověk mu má být partnerem a je při tom stavěn před rozhodnutí. Biblický příběh o Adamovi a Evě a jejich selhání u rajského stromu poznání dobrého a zlého předurčuje lidský osud. Člověku byla na rozdíl od všech jiných tvorů dána svobodná vůle a celé lidské pokolení musí jako Adam a Eva volit mezi správným a špatným, stále znovu podstupovat stejnou zkoušku. Z hlediska judaismu proto zlo není ani chybou v díle Stvořitele, ani dědičným důsledkem prvotního lidského pochybení. Ve světě je a bude stále přítomno jako součást Bohem stvořeného světa a lidského údělu.

Při svátku Jom kipur si mnozí oblékají kitl - pohřební rubáš. (Kitl ze sbírek Židovského muzea v Praze. Plátno, strojově vyšívaná stužka. Čechy, počátek 20. stol.)

Člověk je tak vystaven nejrůznějším svodům a překážkám, musí se střetávat se zlým v sobě i kolem sebe a často přitom neobstojí. Jestliže se v bohoslužbě Dne smíření opakovaně objevuje slovo hřích, označují se jím špatná rozhodnutí, zlé činy, které mají zhoubný následek.  Hřích v židovské tradici proto není ničím menším než porušením smlouvy mezi Bohem a člověkem, narušením jednoty světa. Naopak náprava hříchu jednotu opět přináší a je spojena s konečnou nápravou světa. Dobré a zlé jsou ve světě pospolu, přičemž ve zlém je skrytě obsaženo dobro.

 V bohoslužbě Dne smíření se hřích poměřuje mnohými výrazy – přestupek, provinění, vina, zločin. Přestoupení se liší a hodnotí podle skutku a závažnosti, rozlišuje se hřích vědomý a nevědomý. Podle židovské tradice přitom Bůh odpouští člověku hříchy vůči sobě za podmínky, že je člověk přizná. Hříchy vůči člověku je však třeba napravit skutkem a pokud to nejde, tedy alespoň odškodněním.

 K vyvarování se hříchu pak vede pokání. A člověku, který se chce kát, hebrejština napovídá, co má učinit. Pokání se řekne „tešuva“, což ale též znamená „odpověď“. Jinými slovy: Kát se znamená pravdivě si přiznat své činy vůči Bohu a lidem. A hebrejské „tešuva“ odkazuje svým základem i ke slovu „návrat“. Člověk je vyzýván, aby pohlédl do svého nitra, navrátil se až tam, kde se odchýlil od správné cesty. Už jen toto si uvědomit stojí úsilí. A poté je třeba vykročit nově, lépe, aby výčet z vlastních skutků byl při příštím Dni smíření co nejméně tíživý.