Zamyšlení Leo Pavláta: Půst 9. avu není jen vzpomínkou

Půst 9. avu je půstem velice přísným: připomínku zničení jeruzalémského chrámu Římany v roce 70 doprovází po více než 24 hodin zdržení se jídla i vody. Den, kdy vojska Tita Flavia Vespasiana zničila druhý chrám, je přitom pro židovské společenství osudový i proto, že 9. avu roku 586 před občanským letopočtem byl vyvrácen i původní Šalomounův chrám Babylóňany. Zatímco ten se dočkal obnovy, když vládce Kýros II. povolil Židům po 70 letech návrat z babylonského zajetí, z druhého chrámu se dodnes uchovala jen jedna vnější zeď.

Vzpomínka na tyto události se v synagogách odráží v předčítání elegických textů a biblického Pláče Jeremiášova. V tradiční židovské literatuře však popis smutečních zvyklostí doprovázejí i texty, které se zamýšlejí nad důvody zničení jeruzalémské svatyně a ztrátou židovské národní a náboženské svrchovanosti. Na tu mělo být jednou provždy zapomenuto, když Římané ve 2. století pojmenovali území dobyté Judeje Provincia Syria Palaestina.

Nejčastěji citovaný výrok Talmudu uvádí že za zničení prvního chrámu může modloslužba, smilstvo a krveprolití, zatímco za zkázu chrámu druhého neopodstatněná nenávist mezi lidmi. Židé tak příčinu národní katastrofy nikdy nehledali v nepřízni osudu či síle protivníka, ale ve vlastních pochybeních a ztrátě víry. To potvrzují také další výroky Talmudu a navazující starověké a středověké židovské literatury.

Proč byl Jeruzalém zničen? Kvůli znesvěcení šabatu. Protože byly zrušeny ranní a večerní modlitby. Protože právo bylo užíváno jen v přísném podání Tóry a nebylo vykládáno se soucitem a laskavostí.

Jiným důvodem zkázy Jeruzaléma podle starých textů mělo být, že lidé vůči sobě necítili stud, ale také, že se nevzdělávaly školou povinné děti. A můžeme najít i text, podle něhož jeruzalémský chrám skončil v plamenech, protože se nečinil rozdíl mezi mládím a stářím, zatímco podle jiného podání zhoubu přineslo, že nikdo nevaroval před úpadkem a nekáral ostatní.

Na pozadí židovského dne smutku 9. avu jsou to výroky, které se neobracejí k dávné minulosti, ale nehledě na své stáří hovoří k současnosti. Bez ohledu na místo a čas tak můžeme najít poučení i ve větě, že „Jeruzalém byl zničen jen proto, že vzdělaní a učení lidé upadli v opovržení". A stejně aktuálně můžeme vnímat i postesknutí, že za svou zkázu vděčil Jeruzalém tomu, že „se neobjevil člověk, který by přinesl víru a naději".

Není toho málo, nad čím se lze během jednoho postního dne zamyslet.