Zamyšlení Leo Pavláta: Šabat a Píseň písní

Židovský svátek překročení Pesach je jedním ze tří svátků popsaných v Bibli, při nichž se vždy předčítá jeden ze svátečních biblických svitků. O Pesachu je jím Píseň písní, text považovaný obecně za skvost milostné poezie, oslavu lásky mezi mužem a ženou. Málokterá starověká skladba tak mocně ve všech generacích inspirovala básníky, spisovatele, malíře a hudební skladatele. V židovských dějinách však Píseň písní provázejí četné diskuse. Podle ustálené náboženské verze je autorem této skladby o osmi kapitolách a 116 verších král Šalomoun, který žil v 10. století před občanským letopočtem. Literární badatelé mají naproti tomu za to, že jednotlivé části skladby jsou podstatně mladší a byly společně písemně uspořádány v 5. století před občanským letopočtem.

Historicky se však v židovském prostředí vedla diskuse především o obsahu skladby; její doslovnosti a oproti ní symboličnosti, jak mají být chápána jednotlivá slova. V plné síle se to projevilo, když židovští učenci pořádali v poslední čtvrtině 1. století kanonický soubor hebrejské Bible. Talmud a na něj navazující literatura nenechávají na pochybách, oč tenkrát šlo. Mnozí rabíni měli za to, že Píseň písní je frivolní a jako taková „špiní ruce". Je zaznamenán výrok proslulého talmudského mistra rabi Akivy, umučeného později Římany, který pravil: „Kdo na hostinách trylkem zpívá Píseň písní jako světský popěvek, nemá podíl na budoucím světě."

Vyjádřil tak, co v tradičních židovských společenstvích dodnes neměnně představuje autoritativní pohled na Píseň písní: nejedná se, jak by se mohlo na první pohled zdát, o milostnou poezii, ale o duchovní poselství zahalené do důmyslného podobenství.

Píseň písní je tak i v dnešních, tradici oddaných židovských obcích nahlížena jako mystická alegorie: popis spojení Boha s jeho nevěstou - společenstvím Izraele. V tomto smyslu se zachoval i další výrok rabiho Akivy, přesvědčeného obhájce posvátnosti textu: „Bůh chraň, aby tomu bylo jinak. Nikdo v Izraeli nemůže namítat, že Píseň písní špiní ruce. Neboť nic na celém světě se nerovná dni, kdy byla Píseň písní dána Izraeli. Všechny spisy jsou svaté, ale Píseň písní je nejsvatější ze všech."

Takové chápání Písně písní jako věčného, láskyplného obrazu vztahu mezi Židy a jejich Bohem, je v židovském společenství určující i pro význam celého svátku Pesach. Vysvobození z egyptského otroctví, které připomíná, je mezníkem: Židé svou svobodu spojili se službou Bohu, stali se národem, který přijal Boží nakázání za svá. Judaismus je vyjádřením tohoto svazku.