Dva životy Jiřího Weila

Jiří Weil se narodil 6. srpna 1909 v nezámožné židovské rodině v Praskolesích u Žebráku. V Praze, kam se rodina přestěhovala, vystudoval slovanskou filologii a již při studiu propagoval levicové myšlenky, překládal sovětské autory. Ve svých 24 letech odjel do Sovětského svazu, kde pracoval v cizojazyčném nakladatelství, a poté v komuně ve Střední Asii. Do Prahy se vrátil po čtyřech letech. V té době již byl kvůli svému kritickému soukromému dopisu vyloučen z komunistické strany. Stalo se tak poté, co ve svém románu Moskva hranice zachytil střet levicového intelektuála s nepřikrášlenou sovětskou skutečností.

Jiří Weil přitom nebyl žádným buřičem. Ve své domácí literární práci neopouštěl kulturní levici a zvrat přinesla až nacistická okupace s její protižidovskou persekucí. Pro něj do té doby nevýznamné židovství pak rozhodujícím způsobem předurčilo jeho další život i tvorbu.

Od deportace ho zpočátku chránil sňatek s nežidovskou partnerkou, v nacisty kontrolovaném pražském tzv. Ústředním židovském muzeu se podílel na evidenci předmětů z likvidovaných židovských obcí. Když předvolání do transportu nakonec obdržel, nafingoval sebevraždu utopením a konce války se dočkal v úkrytech u přátel. Již v roce 1945 vydal alegorický historický román o židovském lžimesiáši Makanna, otec divů a o čtyři roky později román Život s hvězdou. Komunistická kritika jej ostře odsoudila jako existencialistický a dekadentní. Život s hvězdou je přitom v mnoha ohledech, zejména formálním užitím literárních prostředků, dílo v české literatuře s tematikou okupace zcela výjimečné.

V roce 1950 byl Jiří Weil po diskusi o 12 let starém pokračování knihy Moskva hranice vyloučen ze Svazu spisovatelů, a i po pozdějším opětovném přijetí a možnosti publikovat již zůstal literárním outsiderem.

Židovské okupační tematice se věnoval až do smrti i ve svých dalších pěti dílech. Dva roky předtím v dopise napsal: „Vždy mě přepadne úzkost, když přijdou stíny, to je dávná minulost, život zmačkaný jako kus papíru.“

A takto možno číst i v jeho niterné literární koláži Žalozpěv za 77.297 obětí věnované zavražděným Židům z Čech a Moravy: „A hrstka těch, kdož přežili, vidí stíny, stíny svých blízkých, nepohřbených, jichž popel se smísil s hlínou.“

Když Jiří Weil toto psal, pracoval v ústraní v pražském Státním židovském muzeu jako vedoucí archivu persekuce. Co přitom nebývá doceněno: Jako jeho pracovník se zasloužil o pozornost, která od té doby byla na výstavách i knižně věnována kresbám židovských dětí z koncentračního tábora Terezín.