Jiří Krampol: Na světě neexistuje nic těžšího než dobrá lidová zábava
Ztvárnil desítky filmových rolí, moderoval stovky hodin zábavních pořadů, propůjčil hlas Jean-Paul Belmondovi. Jiří Krampol se do povědomí diváků zkrátka dostal svými fyzickými dispozicemi i hlasovým projevem. Jak se vyvíjela jeho kariéra?
„Když bylo mému otci osmadvacet, onemocněl sklerózou multiplex. Pro celou rodinu to byla úplná katastrofa. Dostal nízký důchod, matka začala pracovat jako prodavačka a z krásného slunného bytu na Vinohradech jsme se museli přestěhovat na Žižkov. Takže jako kluci jsme měli jediný cíl - sehnat někde nějaký prachy. Dělali jsme kvůli tomu různé věci. Jednou jsme třeba prodali kočku do výzkumného ústavu. Dostali jsme za ní šestnáct korun. Nesl jsem ji pod teplákovou bundou a ona mě poškrábala tak, že si to dodnes pamatuji.“
Dětská léta ho hodně ovlivnila, často ostatně historky z tohoto období vypráví při svých televizních vystoupeních. Vyučil se soustružníkem kovů v Aero Vysočany, následně pracoval jako údržbář v nakladatelství Naše vojsko.
DAMU, Divadlo na Fidlovačce i Divadlo Na zábradlí
Zájem o herectví v něm údajně probudila platonická láska k Mileně Dvorské, která byla natolik silným podnětem, že nastoupil na DAMU. Po absolvování v roce 1962 získal angažmá v Divadle Na Fidlovačce, pracoval v Divadle Na zábradlí nebo provozoval recesistické pásmo ve Viole. Objevoval se ale také na dalších scénách.
Zlatou érou pro něho ale představovalo divadlo Semafor, kde vytvořil autorskou dvojici s Miloslavem Šimkem, s kterým výrazně promluvil do charakteru populární televizní zábavy 80. let.
„Když dělali Šimek s Grossmanem, tak to byla taková studentská recese. Některé nás oslovují do dneška. Potom dělal Slávek s Luďkem Sobotou, to už bylo jinde. Pak oslovil mě, a to už humor musel být tvrdý. Doba byla jiná, šili jsme do toho, jak se dalo. Poetické věci, co dělali Šimek s Grossmanem, by v tom čase už nešly.“
Poté, co se Šimek přiklonil k politické satiře, dvojice se umělecky rozešla. Jiří Krampol pracuje od poloviny 90. let na volné noze.
„Tíhnu k takovému druhu zábavného divadla, na jehož obsahu se můžu sám podílet. Někdo si představuje, že hrát takzvanou vážnou roli je něco víc než dělat srandu. Ale to je strašný omyl. Na světě neexistuje nic těžšího než dobrá lidová zábava! Předstoupit před pět set nebo tisíc lidí, mluvit tak, aby se smáli, aby mě nevypískali a abych je udržel v napětí hodinu a půl, to je opravdu hrozně obtížné.“
Role sportovců a tvrďáků
Jiří Krampol figuroval ve filmech a seriálech především jako fyzicky zdatný a sportovně založený muž, kterého můžete zahlédnout nejspíš v posilovně, na tenise nebo při sledování boxu. Postava i naturel mu předurčovaly role svalovců, kteří splňují heslo: „Kam nemůžeš rozumem, jdi pěstí.“
Ve filmu debutoval již v roce 1958 epizodní rolí v komedii Jána Kadára a Elmara Klose Tři přání, větší úlohu získal v roce 1963 v hudebním filmu Bylo nás deset s písničkami Suchého a Šlitra. Od 70. let už šel ale z role do role, ze známějších například Ženy v ofsajdu, Parta hic či Smrt krásných srnců. Dlouhé roky strávil také jako moderátor, kde se do všeobecného povědomí dostal díky pořadu Nikdo není dokonalý.
„Moje životní role je třeba Pepa Cirkl ze Sklářů. Já mám rád filmy, Rozmarné léto, Smrt krásných srnců, Zlatí úhoři. To jsou pro mě bijáky.“
Kromě divadla, filmu a televize se Jiří Krampol výrazně uplatnil také v dabingu. Po emigraci Jiřího Třísky převzal dabování Jean-Paul Belmonda, po smrti Františka Filipovského namluvil některé film s Louis de Funèsem.
„Když Jan Tříska v roce 1977 emigroval, přetáčel jsem za něj film Jak se točí Rozmarýny. To byla dost šílená práce, tehdejší averze k němu šla až tak daleko, že se musela přetáčet i scéna z helikoptéry, kde postavy dole vypadaly jako mravenci, Třísku by tam nikdo nepoznal, ale stejně se to muselo předělávat. A pak jednou přišel režisér Vít Olmer a nabídl mi, abych po Janu Třískovi začal dabovat Jeana-Paula Belmonda.“
Své scénky a vzpomínky vydal Jiří Krampol na zvukových nosičích, taktéž je autorem nebo alespoň spoluautorem čtyř autobiografických knih. Amatérsky se věnuje také malbě.
„Nechci se rouhat - jsem. Zatím jsem neměl žádné vážné zdravotní obtíže, práce je dost, manželství mám spokojené, děti jsou bezvadné. Mám čtyři velké kluky. Člověk by měl být vděčný za to, že chodí, vidí, slyší, že má na jídlo a dokonce může jet k moři.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
