Nadživotní sochy Michala Olšiaka. Betonové obry najdete zejména na Žďársku
Kolem Žďáru nad Sázavou na Vysočině se před deseti lety začaly objevovat betonové sochy v nadživotní velikosti. Stojí na návsích, ve městech, ale i uprostřed přírody. Někdy mají reálnou podobu zvířat, jako třeba rak v Račíně nebo želva v Obyčtově, často ale narazíte na příšery, které snad ani nejde k něčemu přirovnat. Všechny je stvořil výtvarník Michal Olšiak.
Michal Olšiak kdysi začínal se sochami z písku. Chtěl ale, aby jeho díla byla trvanlivější, a tak zvolil beton. Umístění pro svého Mamuta si vybral sám. K přírodní památce Rozštípená skála vždycky rád chodil, proto se Mamut objevil na nedaleké louce.
Místa pro další Olšiakova díla se postupně objevovala podle okamžitých nápadů nebo podle toho, kdo měl o sochy zájem. Samotné sochy pak vyjadřují například název obce, nějakou pro dané místo typickou postavu, zvíře nebo tvora z místních pověstí. Tak například vznikla socha čerta sedícího u šachového stolku v Chotěboři.
Mezi nejoblíbenější výtvory patří hlava mamuta, která stojí na louce u řeky Sázavy, pod Rozštípenou skálou, v lese nedaleko Najdku. Místo najdete jen několik kilometrů od Žďáru nad Sázavou. „Na mamuta jsem měl spadeno už dlouho, měl jsem rád Zdeňka Buriana,“ říká Michal Olšiak. Hlava dávného zvířete má prý reálné rozměry. Jen jeho kly jsou dlouhé dobré čtyři metry. Z mamuta se časem stalo oblíbené výletní místo. Je jedním ze zastavení místní naučné stezky, kde jsou i lavičky a odpadkový koš.
Vše, co bylo po ruce
Olšiakovy sochy mají z betonu jen povrch, uvnitř jsou vyplněny lecčíms. Například kostru mamuta tvoří vše, co bylo po ruce. „Cihly, dřevo, staré pražce, co jsem našel,“ směje se sochař a dodává, že časem si už materiál vybíral s ohledem na trvanlivost výsledné sochy. Mamut stojí uprostřed přírody a Michal Olšiak rád vzpomíná na dobu, kdy ho tvořil. „Písek jsem kopal z řeky, cement jsem nosil na zádech a míchal jsem to v kolečku hráběmi,“ popisuje.
Úplně prvním betonovým dílem Michala Olšiaka je Mamlas. Jak sám říká, je to hlava mladá stará. Stojí na kopci nad Hamry nad Sázavou. Podobné hlavy prý sochař tvořil už jako malý z hlíny. A tak si jednu z nich převedl do větších rozměrů.
Kousek pod Mamlasem, viditelná ze silnice v Hamrech, stojí pod rozložitým trojkmenným modřínem Hamroň. „To jsem si splnil svůj surrealistický sen,“ vysvětluje Olšiak. Hamroň dostal název podle přilehlé obce. Je to příšerka s očima na stopkách, ulitou a obrovskýma nohama.
Olšiakových soch jsou jen na Vysočině desítky. Nejvíce jich najdete na Žďársku a v blízkém okolí a většina z nich už je zanesená do turistických map. Můžete si proto bez problému naplánovat výlet od jednoho díla k druhému, třeba na celý den. Sochař v žádném případě nebrání dětem, aby po jeho výtvorech lezly. Možná tak uvidíte caparty, kteří sedí mamutovi za krkem nebo Hamroňovi mezi očima.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
