Osudy Hagar

Známým příběhem První knihy Mojžíšovy je vyhnání služky pramatky Sáry Hagar, která dala jejímu muži Abrahámovi syna Izmaele. Komentáře v starověkých midraších přesto vyjevují, nakolik tato záležitost tížila svědomí velkých židovských myslitelů. Vypráví se v nich, že se Abrahám bez vědomí Sáry, která chtěla odstranit sokyni, dvakrát odebral do pouště navštívit svého vypovězeného syna, protože se obával o jeho zdraví a chtěl zjistit, jak se mu vede.

K tomuto velice zajímavému příběhu se váže i vyprávění o Izmaelových ženách s pikantním detailem. Jeden velmi pozdní midraš přisuzuje Izmaelovým ženám jména pocházející z arabské tradice islámu. Jedna se jmenuje Aiša, což bylo jméno nejmladší Mohamedovy ženy, a druhá se jmenovala Fatima jako Mohamedova dcera. To hlavní je však ještě něco jiného. Midraš nás zpravuje, že Ketura, žena, kterou si Abrahám vzal po smrti Sáry, nebyla nikdo jiný než sama Hagar. V midraši k tomu můžeme najít nádhernou poznámku: Když dcera Abrahámova syna Izáka Rebeka přicházela vstříc svému budoucímu manželovi, setkala se s ním na místě zvaném Studna Žijícího, který mne vidí. Právě tam se Hagar uchýlila, aby unikla Sáře. Co však mohlo Izáka zajímat na této Studni Žijícího, který mne vidí? Midraš nám říká, že se tam Izák odebral po matčině smrti, aby otci dovedl svou nevlastní matku vyhnanou kvůli Sáře, a tak napravil nespravedlnost, k níž došlo.

Text midraše si nemůže Hagar vynachválit: Proč se jí říkalo Ketura? Protože její činy byly příjemné jako vůně kadidla. V hebrejštině se totiž kadidlo řekne ketoret. Toto obrazné vyjádření nám pomáhá pochopit, nakolik velcí učitelé židovské víry rozvažovali o činech praotců, zabývali se všemi jejich chybami a nedostatky a přemýšleli nad jejich nápravou. Je v tom poučení pro všechny generace: neidealizovat si, co se stalo v minulosti, ale posuzovat věci spíše tak, jak byly. Pokoušet se je pochopit, soudit a promýšlet způsobem, který umožní nápravu.