Posvátný pozůstatek jeruzalémského chrámu

Den Jeruzaléma se v Izraeli slaví každoročně na paměť sjednocení města v roce 1967. Ikonickým obrazem vítězství Izraele v pro něj existenční válce se tehdy stal snímek vojáků, kteří jako první stanuli u jeruzalémské Západní zdi. Je to totiž právě tato památka, které v židovské paměti patří zcela zvláštní místo.

Podle židovské tradice je Západní zeď pozůstatkem vnějších hradeb druhého jeruzalémského chrámu, který Římané zničili při dobytí města roku 70. Následovalo takřka úplné vyhnání Židů z jejich historické vlasti a vzpomínka na Západní zeď zůstala od té doby, nehledě na vládce města, neměnným znamením židovské víry.

Ve spojení s ní tak tradice například zmiňuje půvabnou hříčku. Hebrejská písmena mají i číselný význam. Pokud se, jak roku 1789 zaznamenal jeruzalémský rabín Moše, rozdělí hebrejské slovo pro zeď „kotel“ na „ko“ a „tel“, vyjeví se zajímavá shoda. „Ko“ dává číslo 26 stejně jako označení Božího jména o čtyřech písmenech „jhvh“. Druhá část slova „tel“ hebrejsky znamená „pahorek“. Hebrejský název Západní zeď by se pak dal chápat i jako „Boží pahorek“. Dávné midraše – legendární výklady k Tóře – ostatně v podobném duchu uvádějí, že Boží přítomnost Západní zeď nikdy neopustila.

V obecném povědomí je ovšem toto místo známo jako Zeď nářků; vždyť Židům téměř 1900 let připomínala ztrátu samostatnosti, zůstávala pro ně symbolem národní identity i touhy po návratu do země předků. Neudiví, že jako takovou provázejí Západní zeď i četné pověsti.

Ve východním Jeruzalémě se tyčí k nebi v řadách obrovských vápencových kvádrů. Podle jedné legendy sama zeď ronila slzy v den výročí zničení chrámu, podle jiné je mezi kameny zasazen jeden, který Židům brání v usmíření. Dokud ve zdi zůstane, Mesiáš nepřijde.

Nejrozšířenější je však přesvědčení zbožných, podpořené židovskou mystikou, že pokud na kousek papíru napíší své prosby a vloží jej do štěrbiny mezi kameny Západní zdi, Bůh jejich přání vyslyší.

Zvyk vkládat takovýto prosebný „kvitl“ – v jidiš „lístek“ – se ostatně rozšířil, takže podobné prosebné útržky, tentokrát k židovským náboženským velikánům, lze nalézt i na jejich náhrobcích včetně toho rabína Löwa na pražském Starém židovském hřbitově. Vzpomínám si, že když jsem jednou jako ředitel Židovského muzea v Praze provázel návštěvu, všiml jsem si u tohoto náhrobku lístku, který vítr odfoukl na zem. Vracel jsem ho tedy zpět pod kamínek a tu jsem si nemohl nevšimnout velkým dětským písmem napsaného přání: „Chtěl bych být nejlepším fotbalistou.“

Zda i taková prosba byla vyslyšena, netuším.