Proč dnes připomínat Osvětim? Začal festival Věčná naděje. A svět je v postoji k Židům rozdělený

Dnes už všechno víme a nemáme se na co vymlouvat, říká Miloš Vystrčil

27. leden 1945 přinesl podvyživeným vězňům v pruhovaných mundúrech konec strastí a vytouženou svobodu. Rudá armáda totiž ten den osvobodila jeden z nejhorších vyhlazovacích táborů – Auschwitz. Připomínkové akce k letošnímu 80. výročí osvobození Osvětimi se konaly po celém světě.

Jedno takové shromáždění se uskutečnilo i na Pražském hradě. Přítomni byli přeživší Osvětimi, prezident Petr Pavel, předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil, ministr kultury Martin Baxa i představitelé českých židovských a romských organizací.

Proč je důležité 27. leden i po 80 letech připomínat? Na to jsme se zeptali Miloše Vystrčila.

„Ten význam je pro mě dvojí. Ten první je, že to je vzpomínka na genocidu Židů, Romů, Sintů a další masové vraždy, protože ten den je i den předcházení zločinům proti lidskosti. A tím pádem, pokud máme tu vzpomínku v sobě, tak máme větší šanci se takových chyb, které se před těmi 80 lety staly, vyvarovat. A tou druhou věcí je, že je to zároveň výzva pro nás, abychom dělali všechno pro to, aby se takovéto věci nevrátily. A abychom si uvědomili, že pokud se nebudeme trvale snažit o to, aby nenávist nenarůstala, ale aby zvítězily hodnoty, které znamenají mírový život a které znamenají uznávání základních hodnot a principů, na kterém je evropská židovsko-křesťanská civilizace založená, tak se může stát, že za nějakou dobu se dostaneme do situace, ve které už jsme jednou byli,“ vysvětluje Vystrčil a dodává:

„My se dnes nemáme na co vymlouvat. My víme všechno, my víme, co se kdysi stalo. A my víme, co se děje dnes, a zda to tomu, co se stalo, nezačíná být podobné. A tudíž je to v našich rukách, jestli se ta minulost vrátí a v jaké podobě, nebo nevrátí. A pokud se vrátí, tak se nebudeme mít na co vymlouvat,“ uzavírá Miloš Vystrčil.

O svých vzpomínkách na „továrnu na smrt“ na Pražském hradě mluvila i někdejší 14letá vězeňkyně Osvětimi, česká rodačka Hana Sternlicht, která dnes žije v Izraeli.

„To nejhorší, nejstrašnější bylo, když jsme přijeli. To byl ten začátek traumatu. Někdo mi zašeptal: ,Řekni, že ti je 16.‘ Já jsem viděla z dálky, že jednu paní Mengele posílá doleva, jinou doprava. Tak jsem si to rychle vyměnila v naději, že budu na straně maminky. Ale to nefungovalo, takže jsme se ani rozloučit nemohly,“ vzpomíná Hana Sternlicht.

Co jí dalo sílu trauma překonat? „Já nevím, ale myslím, že to začíná u výchovy. Můj táta vždycky věřil, že pravda vítězí. To znamená, že jsem dostala asi ten optimismus k životu. I když ne vždycky jsem byla optimistická,“ dodává.

A jak můžou podle ní 80 let po osvobození Osvětimi bojovat obyčejní lidé proti současnému nárůstu antisemitismu? „Já nevím, na to nemám odpověď. Já vím, že člověk musí věřit a chovat se tak,“ uzavírá Hana Sternlicht.

Jaké další trauma v Osvětimi prožila? Poslechněte si celý rozhovor s přeživší šoa Hanou Sternlicht.

Začíná festival Věčná naděje

I v náročných podmínkách koncentračních táborů vznikala hudba. Systematicky se jí už léta věnuje festival Věčná naděje. A dává zaznít i dílům, která vznikla díky soužití české, německé a židovské kultury. Už 8. ročník začal v neděli 2. února a potrvá do listopadu. O tom, co vše je na programu, natáčela Daniela Brůhová. Hovořila se spoluzakladatelkou festivalu a členkou správní rady stejnojmenného nadačního fondu Martinou Jankovskou.

„Výjimečný bude koncert 4. února. Ve Španělské synagoze v Praze zazní mimo jiné vítězné dílo Ondřeje Zámečníka, který vyhrál 2. ročník skladatelské soutěže Nadačního fondu Hudba pro věčnou naději. Zazní ve světové premiéře dílo, které se jmenuje Dětské obrázky z Terezína. Pan Zámečník, mladý skladatel, se nechal inspirovat konkrétně jednou muzikologicky zaměřenou procházkou po Terezíně a zkomponoval dílo pro dechové kvinteto, což bylo letošní zadání,“ říká Jankovská.

Zajímá tato soutěž mladé hudební skladatele? Jaké je vlastně poslání festivalu? A co dalšího uslyší jeho návštěvníci v tomto roce? Poslechněte si celý rozhovor s Martinou Jankovskou.

Svět je v postoji k Židům rozdělený

Skoro polovina všech dospělých lidí na světě – tedy skoro dvě a čtvrt miliardy lidí – věří tradičním protižidovským stereotypům. To je dvakrát více než před 10 lety a nejvíce za celou dobu, kdy americká organizace ADL, neboli Liga proti pomluvám, provádí průzkumy o míře antisemitských postojů v celém světě. Jaké další trendy nejnovější průzkum ukazuje, shrnuje Leo Pavlát.

Průzkum shromáždil odpovědi více než 58.000 dospělých ve 103 zemích. Zahrnul tak 94 procent světové populace. „Postoj k Židům byl u reprezentativního vzorku hodnocen mírou souhlasu s některým z 11 protižidovských stereotypů. Jednalo se například o tvrzení, že ,Židé mají příliš velkou kontrolu nad globálním děním‘, případně ,vládami zemí, ve kterých žijí‘, že ,ovládají příliš mnoho médií‘, ale třeba také, že ,jsou odpovědni za většinu válek‘, říká Pavlát.

Souhrnné výsledky podle něj dávají pochmurný obraz.

„Na 46 procent světové dospělé populace sdílí hluboce zakořeněné antisemitské postoje, na 20 procent respondentů neslyšelo o holokaustu, přičemž jen 48 procent dotázaných přijímá holokaust jako historický fakt. Na Blízkém východě, v severní a subsaharské Africe s tímto tvrzením souhlasí dokonce pouhých 23 procent účastníků šetření,“ uvádí Pavlát.

Jaké demografické trendy průzkum odhalil? Jak se od sebe liší různé regiony? A jak z průzkumu vychází Česko?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.