Svatost jeruzalémského chrámu

Devátý den měsíce av, který zakrátko skončí s příchodem noci, upomíná na dvojí zničení jeruzalémského chrámu: prvního Šalomounova roku 586 před občanským letopočtem Babylóňany i druhého Římany roku 70 občanského letopočtu. V tradičních židovských společenstvích je tento den dobou celodenního půstu bez jídla a vody s předčítáním žalozpěvů, elegických textů a biblického Pláče Jeremiášova. Věřící na znamení pokory nosí obuv bez kožené podrážky a s obdobně symbolickým gestem přiblížení se prachu země se v synagoze modlí na nízkých stoličkách nebo vsedě na podlaze.

Už jen tyto zvyklosti naznačují, jak významné místo v židovské paměti jeruzalémskému chrámu náleží.

Chrám nahradil stánek úmluvy, s nímž Židé podle Bible putovali do Země Izraele. Na Bibli navazující židovské písemnictví spojuje chrám zbudovaný na chrámové hoře s horou Moria, na níž byl praotec Abrahám připraven obětovat na Boží příkaz svého syna Izáka. Legendární židovská literatura pak zmiňuje, že na chrámové hoře bylo započato stvoření světa, půda odtud měla posloužit ke stvoření Adama a Evy a na místě, kde později stál jeruzalémský chrám, měl biblický Noe vstoupit po potopě na suchou zem.

S již vystavěným jeruzalémským chrámem spojuje judaismus modlitební řád, který dodnes částečně ožívá při bohoslužbě Dne smíření. Samotný chrám se přitom svým uspořádáním a rituálními předměty stal vzorem pro podobu a výzdobu pozdějších synagog. Pro existenci prvního jeruzalémského chrámu, jenž od roku 957 před občanským letopočtem trval 371 let, existují nepřímé doklady. Pro 585 let trvání druhého jeruzalémského chrámu, jehož stavba byla dokončena roku 515 před občanským letopočtem, již existují i četné archeologické nálezy.

Jeruzalémský chrám představoval v době své existence mnohem víc než jen centrum duchovního života a náboženského kultu. Na způsob samostatného okrsku zahrnoval i otevřené vnější prostory zaplněné životem, a to nejen v určený sváteční čas. Svatost chrámu pak propůjčovala svatost celému městu.

9. den měsíce av zůstává i staletí po zničení obou chrámů stále živým tragickým mementem židovských dějin. Jestliže snoubenci při židovském svatebním obřadu dodnes rozbíjejí se vzpomínkou na dávné neštěstí skleněný pohár, není to jen symbolickou připomínkou smutku v čase radosti. I dnes je možno se ptát, jaké poučení z dávné zkázy vyplývá. Nakolik k ní Židé sami přispěli, čím je jim chrám dnes.

A nezapomeňme ani na aktuální politické souvislosti. „Neexistuje žádný důkaz, že na chrámové hoře existoval židovský chrám.“ Tak minulý měsíc v rozhovoru pro Al Džazíru pravil palestinský premiér Mohammad Shtayyeh.