Vanda Hybnerová: S přibývající zkušeností vnímám, že herectví je podřadné povolání
Ještě předtím, než se Vanda Hybnerová začala věnovat herectví, vystudovala fotografii na SPŠ grafické v Praze. „To byla prozřetelná ruka mojí maminky, která tvrdila, že herectví je chimérické zaměstnání a že musím umět nějaké řemeslo," říká dcera slavného mima Borise Hybnera.
Současně ale také studovala pantomimu na Konzervatoři pro pracující.
„Určitě jsem pantomimu začala dělat i z toho důvodu, abych dokázala tátovi, že jsem tady! Dcery mívají na otce těsnou vazbu, jenomže on až teď, když má malé děti se svou třetí ženou, je schopen snížit se a vnímat děti jako lidské bytosti. Tehdy to neuměl.“
Přestože fotografie není jejím hlavním zaměstnáním, ráda se k ní stále vrací. Svědčí o tom například Pojízdný divadelní fotoateliér Le Petit Cheval, se kterým ji můžete zastihnout na cestách po českých městech.
„Chtěla jsem jít studovat na FAMU režii nebo kameru, ale ještě předtím jsem byla zuřivá reportérka, a když jsem si na babiččině pohřbu všimla, jak se v krematoriu zachází s nebožtíky, tajně jsem se tam vracela a nafotila syrovou reportáž o hrobnících svačících vedle nebožtíků, kterým prší do rakví. Byla jsem naivní, ve škole mi okamžitě zabavili filmy. To byly časy. Lovecká vášeň ve mně sice docela neumřela, občas fotím kolegy a lidi, co mě zaujmou, ale už to není ono,“ vzpomíná na své fotografické zkušenosti.
Cesta na DAMU
Do roku 1986 účinkovala v Branickém divadle pantomimy v několika vlastních projektech. Zvítězila dokonce na celonárodním Festivalu amatérské pantomimy. V roce 1988 byla přijata na DAMU, kde vystudovala herectví.
„Měla jsem problém se tam dostat, protože maminka se pohybovala mezi chartisty, takže poprvé jsem byla na DAMU odmítnuta z politických důvodů. V prvním ročníku jsem měla na herectví Františka Laurina, v obleku a kravatě nám vysvětloval Stanislavského metodu. Byla jsem zklamaná, nikoho jsme nezajímali, idea byla taková, že kdyby měl někdo z nás k něčemu sklon, třeba být komický nebo tancovat, tak to v něm nerozvíjet. Smyslem bylo spíš naučit nás od všeho něco a udělat z nás dokonalé řemeslníky. Po revoluci jsme se cítili strašně silní a některým kantorům vyjádřili nedůvěru.“
Během studia hostovala v Semaforu, v Divadle pod Palmovkou a Národním divadle. Pantomimě se věnovala v představeních svého otce Borise Hybnera v Divadle GAG, které bylo zaměřené na němou grotesku. Ještě v době studií získala angažmá ve smíchovském Divadle Labyrint. Po likvidaci Divadla Labyrint vytvořila se svým (nyní již bývalým) manželem Sašou Rašilovem tři vlastní představení pro Divadlo v Řeznické.
Od Vinohradského divadla po Divadlo komedie
Hostovala též v Kupci benátském ve Vinohradském divadle nebo v populárních Shakespearovských slavnostech v představení Sny noci svatojánské. V herecké kariéře lze však považovat za významné její působení v Divadle Komedie, které se věnovalo především náročnějším hrám.
„Léta jsem hrála v intelektuálním divadle Komedie, teď hraju na bulvární scéně a vůbec s tím nemám problém. Je to žánr, jež je v téhle době pro diváky lepší než všechna antidepresiva dohromady.“
Za roli Catherine ve hře Důkaz získala prestižní Cenu Thálie. O rok později byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za postavu Petry v Hořkých slzách.
„S přibývající zkušeností vnímám, že herectví je podřadné povolání, které se díky bulvárnímu tisku povyšuje na pozici něčeho exkluzívního. Možná byste se divil, kdybyste přišel do divadelní šatny a viděl tam ty zhroucené trosky, které odkudsi přijíždějí a vzápětí zase odjíždějí na natáčení. Dřív bývali herci pohřbíváni za hřbitovní zdí a já skutečně vnímám jako velký dar, že mohu za takové povolání získat ještě nějakou obživu, navíc v hlavním městě. Jsem vděčná. Každý rok ze škol vyjde dalších osmdesát hereček.“
„Nevím, jestli je dnešní herec zranitelný, ale rozhodně musí být pružný, protože pokud bude trvat na ideálech, bohužel se neuživí. Například já ztratila předsudky. Nemám vztah k Německu, nemám ráda dokonalé muškáty v oknech, a když jedeme do Francie, snažím se Německo přefrčet co nejrychleji. A vidíte, hraju v Divadle Komedie, postaveném na německé dramatice. Poznávám, že Jelineková, Schwab, Fassbinder jsou šílení, a nakonec mě to šílenství baví. Pořád řešíme strachy, jestli dostane divadlo dotaci, ale když se povede představení, ze kterého mají lidi zážitek, to je něco.“
Diváci znají Vandu Hybnerovou také z filmového plátna nebo televizní obrazovky (Doktoři z Počátků, Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Cirkus Bukowsky, Doktor Martin), kde se v poslední době objevuje čím dál častěji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
