Camill Hoffmann – novinář a diplomat ve službách Československa

Kamil, psáno ovšem s C na začátku a dvěma L, je pro nás poněkud nezvyklý přepis vlastního jména Camilla Hoffmanna, židovského básníka, novináře, překladatele a diplomata. Narodil se 31. října 1878 v Kolíně v rodině hostinského v česko-německo židovské rodině. „Doma mluvíme německy, ale mluvíme plynně i česky,“ napsal k tomu později. V Praze maturoval na obchodní akademii, ale obchodu se nevěnoval. Na vídeňské univerzitě studoval estetiku a dějiny umění a současně publikoval básně v duchu novoromantismu.

Přestože za život vydal několik sbírek, vynikl jinak. Nejprve od roku 1902 působil ve Vídni jako redaktor liberálního listu Die Zeit. Zde, stejně jako za svého dalšího novinářského angažmá v Drážďanech, navíc překládal moderní českou literaturu do němčiny, psal kulturní eseje.

Když v říjnu 1918 vzniklo samostatné Československo, Camill Hoffmann se stal jeho občanem, přestože se mu nabízelo i občanství německé. V Praze inicioval založení prvního pročeského, německy psaného listu Prager Presse, ale brzy přešel do diplomacie nového státu. V roce 1921 se stal tiskovým atašé na velvyslanectví v Berlíně, kde díky své hluboké znalosti německé problematiky prokázal české diplomacii neocenitelné služby. Své kulturní zájmy přitom neopustil – byl ve styku se spisovateli Hermannem Hessem a Karlem Čapkem, skladatelem Bohuslavem Martinů či malířem Oskarem Kokoschkou.

V době nástupu nacismu Hoffmann pomáhal uprchnout německým Židům i nežidovským demokratům, podařilo se mu zachránil knihovnu spisovatele Heinricha Manna. Na přání přítele Franze Kafky Maxe Broda se snažil zachránit i Kafkovy spisy a korespondenci, které gestapo zabavilo jeho partnerce Doře Diamantové. V tom však, žel, neuspěl.

Svou diplomatickou misi musel Camill Hoffmann ukončit v osudném roce 1938. V Praze ho pak zastihla německá okupace. Jak dokládá jeho později publikovaný „Politický deník 1932–1939“, přestože skvěle dokázal analyzovat politickou situaci, do bezpečí v zahraničí poslal včas jen své dvě děti. Sám, přestože měl švédské vízum, neodjel. V roce 1942 byl i s manželkou deportován do terezínského ghetta, kde navzdory neutěšeným poměrům přednášel o české literatuře, psal básně. „Snad nikdy nebyly na české půdě napsány verše smutnější,“ napsal o nich po válce básník a spisovatel Viktor Fischl.

Na podzim 1944 byla manželka Camilla Hoffmanna zařazena do transportu do Osvětimi a on se k ní připojil. Transport vyjel 28. října – jako vůbec poslední z Terezína do vyhlazovacího pekla. Po příjezdu byli manželé Hoffmannovi tak jako všichni další vězni usmrceni v plynových komorách.