Co se skrývá za slovem

Hebrejština má pro slovo hned dva výrazy, přičemž jeden z nich – „davar“ – současně označuje i věc. Ztotožnit takto slovo s hmatatelnou skutečností materiálního světa pak znamená jediné: slovu, ať již vyřčenému nebo zaznamenanému, náleží v židovské kultuře bytí tak jako všemu, co můžeme vidět, čeho se můžeme dotýkat.

Že slova mají svůj vlastní život a moc, ví každý. Slovem lze hájit pravdu i lhát, těšit i zarmoutit, povzbudit i odradit, pomáhat i škodit. Judaismus se takovými mnohoznačnými aspekty slova zabývá velice zevrubně a odráží se to i v židovské modlitbě. Ta hlavní, třikrát denně opakovaná modlitba „Osmnácti požehnání“, končí vždy stejným, v duchu proneseným vyznáním: „Bože můj, chraň můj jazyk před špatností a mé rty od falešných řečí… Ať před tvou tváří dojdou zalíbení výroky mých úst“.

Ještě patrnější je pozornost věnovaná slovu v další, v tomto případě ústřední modlitbě nejzávažnějšího dne židovského náboženského roku – postního Dne smíření. Tato modlitba zvaná hebrejsky „Viduj“ neboli Vyznání vypočítává mimo jiné více než 40 provinění, jichž se člověk může dopustit – a více než čtvrtina z nich se tak či onak týká slova. K takovým proviněním – jen namátkou – může v závislosti na okolnostech patřit už jen fakt samotné řeči či hovoru, konkrétně pak například lež, klam, klení, falešné vyznání, špatná rada, nemístný žert, nespravedlivý odsudek či křivá přísaha.

Zcela zvláštní místo mezi všemi vyjmenovanými proviněními slovem zaujímá v modlitbě Vyznání „lešon hara“ neboli „zlý jazyk“. Ten ovšem nepředstavuje jen jedno z pochybení ústy, ale přímo samostatný etický koncept judaismu. Významově „zlý jazyk“ znamená pomluvu, bezdůvodné obvinění, nactiutrhání, klepy či urážky a závažnost tohoto ustanovení je zvýrazněna jeho vztahem k Tóře.

„Neroztrušuj pomluvy na svého bližního,“ praví se v Třetí knize Mojžíšově a text bezprostředně pokračuje: „Nestůj nečinně nad krví svého druha“. Slovem lze i zabít slyšíme z těchto vět a jedno biblické přísloví to potvrzuje doslovně: „V moci jazyka je život i smrt“.

Stará rabínská literatura toto tvrzení ještě více rozvádí závěrem, že zlý jazyk zabíjí hned třikrát: toho, kdo pomlouvá či klevetí, toho, kdo pomluvě či drbům naslouchá, a konečně toho, komu se takto škodí. Talmud má za to, že pomluva je horší než hrdelní zločin a na jiném místě varuje snad ještě naléhavěji: pomlouvači tak jako lichotníci, lháři a posmívači nestanou před Boží tváří.

Tolik o dopadu vyřčeného slova židovská náboženská tradice. Nemusí přitom oslovit jen ty, kdo ji vyznávají.