Dva významné izraelské svátky, Lenka Reinerová očima své dcery a kreslíř Leo Haas

18. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svitek Tóry, místo původu neznámé, 19. století

Jaké dva významné svátky si tento týden připomněli Izraelci? Lenka Reinerová očima své dcery psychoanalytičky. A kdo byl Leo Haas?

Izraelci si připomněli dva významné svátky ve dvou dnech za sebou

Izrael vždy na jaře slaví dva sváteční dny, které následují bezprostředně jeden za druhým. Nejdříve Den památky obětí, a poté Den nezávislosti. O tom, proč tyto sváteční dny, proč právě teď, a proč právě hned za sebou, hovoří Jan Fingerland.

„Jom ha zikaron a Jom ha acmaut, tedy Den vzpomínky a Den nezávislosti. Dva svátky, které si Židé v Izraeli, ale vlastně i miliony Židů mimo Izrael připomněli v těchto dnech. I když jde v jádru o sekulární svátky, slaví se podle hebrejského kalendáře, a obvykle připadají na přelom dubna a května,“ říká Fingerland.

Den nezávislosti je mnohem známější. Je to připomínka vyhlášení Státu Izrael 14. května roku 1948, neboli 5. ijaru roku 5708. „Je to den sváteční a radostný. Koná se písňový festival, udělují se státní ceny, soutěží se ve znalostech Bible. Jako důvod k oslavě ho chápou i ti Židé, kteří žijí v jiných částech světa, nebo nežidovští příznivci Státu Izrael,“ vysvětluje Fingerland.

„Svátek založení státu je přirozený a očekávatelný,“ upozorňuje dále Fingerland. „Jenže v Izraeli se bezprostředně před 5. ijarem připomíná Jom ha zikaron, Den vzpomínky na padlé. Je zcela záměrně umístěn do kalendáře na 4. ijar jako připomínka toho, že svoboda a nezávislost není zadarmo. Je zaplacena životy vojáků i civilistů, kteří položili život při jejím dosažení nebo obraně.“

„Jom ha zikaron je na rozdíl od dne nezávislosti dnem zasmušilým. Zapalují se svíčky, konají se obřady na vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě, rodiny navštěvují hroby svých blízkých, vlajka je spuštěna na půl žerdi,“ pokračuje Fingerland a uzavírá:

„Zmíněný vzpomínkový obřad na Herzlově hoře vrcholí večer, kdy se podle hebrejského kalendáře láme den, a ze 4. ijaru je ijar 5. – a z dne vzpomínky na padlé se najednou stane Den nezávislosti. Vlajka je opět vytažena vzhůru, a smutek vystřídá slavnostní a případně i veselá nálada.“

Maminka byla malé a křehké postavy, pro mě ale byla dlouho obr, říká dcera Lenky Reinerové

Poslední německy píšící pražská spisovatelka Lenka Reinerová napsala za svůj život řadu autobiograficky laděných knih. Přesto jsme se z nich nedozvěděli možná to nejdůležitější. Totiž jak ji viděla její dcera, spisovatelka a psychoterapeutka Anna Fodorová. Ta nyní intimní příběh své maminky vydala v próze  Lenka – vždy se najde cesta. S Annou Fodorovou, která žije od roku 1968 v Londýně, hovořila Terezie Jirásková.

Annu Fodorovou k napsání knihy o  její mamince přivedla její dlouholetá kamarádka. „Nejdřív jsem nevěděla, jak na to. Ale potom mi došlo, že toho mám už hodně napsáno ve formě poznámek z posledního roku jejího života, kdy už byla dost nemocná. To se pro mě stalo rámcem, se kterým jsem začala. Během psaní jsem si uvědomovala víc a víc, že se to stalo textem o našem vztahu,“ vzpomíná Anna Fodorová.

Autorčina matka Lenka Reinerová se vyznačovala silnou osobností, ale i smyslem pro humor. A jak Anna Fodorová říká, dlouhou dobu k ní bezmezně vzhlížela: „Moje maminka byla v 50. letech ve vězení, takže tam bylo veliké zranění tím, že ona zmizela, když mi bylo 6 let. A potom to byl bezmezný obdiv k mé matce, ze kterého jsem se postupně musela odloučit a vyléčit a najít svoji životní pozici. Kolem 14 let jsem se doma začala velice hádat, protože se vyvíjelo mé politické myšlení, moji rodiče byli komunisté a já jsem na něco takového už nechtěla věřit.“

Diskuze s Annou Fodorovou o této její knize proběhla na půdě Pražského literárního domu autorů německého jazyka, tedy instituce, u jejíhož zrodu její maminka Lenka Reinerová stála. Kniha vyšla v nakladatelství Labyrint v roce 2020.

Kreslíř a karikaturista Leo Haas

Kreslíř, grafik a karikaturista Leo Haas prožil dramatický život – protože se do něj otisklo celé 20. století. 15. dubna uplynulo 120 let od jeho narození. Do jeho nadějné kariéry zasáhly události 2. světové války, ale později i komunistický režim. Pokračuje Daniela Brůhová.

Leo Haas byl s celou svou rodinou na podzim roku 1942 odvezen do Terezína. Tam byl zařazen do technicko-grafického oddělení. „Tam se dostal do kreslírny, kterou vedl Bedřich Fritta, tam byl v úzkém kontaktu s umělci z Čech i ze zahraničí. Jeho terezínská tvorba je dnes to nejlepší, co vytvořil,“ říká o  jeho pobytu v Terezíně historik umění Arno Pařík.

„Nejcennější jsou jeho skici různých starších lidí, dětí, lidí připravených k transportu, nebo hodně kreslil v nemocnici nebo v pekárně. Nejcennější je karikatura Petra Kiena a kreslené portréty Bedřicha Fritty a Adolfa Aussenberga,“ vypočítává Pařík. Z Terezína šel Haas do Sachsenhausenu, kde byl přiřazen ke skupině vězňů, která pracovala na padělání peněz ve známé „ďáblově“ dílně.

Jiná kapitola jeho života se otevřela po válce, kterou Haas jako jako jeden z mála z celé rodiny přežil. Vstoupil do komunistické strany. „Stal se hlavním karikaturistou v Dikobrazu, v Rudém právu a kreslil imperialisty i do Mateřídoušky. A dokonce v době procesu se spikleneckým centrem Slánského pro to našel takový obraz té chobotnice, která se všude rozlézá,“ upozorňuje Pařík.

Hodnotit jeho život je velmi obtížné: „Celý život se snažil uplatnit jako umělec. Ale podařilo se to až v tom závěru a ne tím nejlepším způsobem,“ uzavírá historik umění Arno Pařík.

Magazín o židovském životě moderuje Tomáš Töpfer.

autoři: Tvůrčí skupina publicistiky - náboženské vysílání , Leo Pavlát , Noemi Fingerlandová
Spustit audio