Výletní restaurace Klamovka bývala dříve centrem kultury i sokolovnou

Kuřácká část

Zelené útulky. Tak se říkávalo místům, kam mířily kroky Pražanů o nedělích. Fenomén výletů do zeleně se v Praze rozšířil po polovině 19. století. Ve stejné době začaly vznikat výletní restaurace. Mezi první patřila ta na Žofínském ostrově. Brzy si získala velkou oblibu. Měla výbornou polohu a ve stínu stromů jste si příjemně odpočinuli.

Dnes je pro nás těžko představitelné, že vyhlášená výletní restaurace byla na Poříčí u Bílé labutě. V místě obchodního domu kdysi stávaly budovy zájezdního hostince a pivovaru, které byly pojmenovány po jedněch z dřívějších majitelů – „U Podušků“.

Hostinec měl na průčelí fasády sošku labutě, a tak se brzy přejmenoval na hostinec U Bílé labutě. Restaurace Kopmanka poblíž dnešního Obecního domu. U Pokorných v Ječné ulici. To byla místa, kam se chodilo do zeleně. Na nedělní procházku.

Výletnické zvyklosti

Pohled napříč restaurací Klamovka

A chodilo se pěšky, rozhýbat tělo, prožít volný den s rodinou. Setkat se s přáteli a poslechnout si koncert některé populární vojenské hudby. Mezi přední hudební soubory patřilo třeba i „těleso“ poštovních zřízenců. Hudba – to bylo velké lákadlo a restaurace se v inzerátech chlubily, kdože u nich bude hrát.

Výletníci se oblékali do vycházkového (z dnešního pohledu to bylo spíš společenské oblečení, móda tehdy nebyla tak uvolněná), dámy nosily dlouhé sukně. Dokonce existovala vyhláška, která v Riegrových sadech nošení takových sukní omezovala, protože vířily prach.

Restaurační nabídka

A na čem si návštěvníci výletních restaurací pochutnávali? Pánové pili pivo, dámy grenadinu, oblíbená byla „malá jídla“, jako chléb s máslem! Děti se těšily na zmrzlinu a všichni dohromady si poroučeli preclíky. K Lehovcům do Podolí se chodívalo na grundle. Na smažená kuřata se jezdilo do restaurace U Ptáků v Roztokách. Každý lokál lákal na nějakou specialitu.

Vyhlášená Klamovka

Restaurace Klamovka

Okolní pozemky u restaurace Klamovka v Praze 5 koupil tehdy od správy Clam-Gallasova panství v roce 1895 košířský starosta Matěj Hlaváček. Provedl rozsáhlé sadové úpravy, otevřel výletní zahradní restauraci a bývalý zámeček přestavěl na tančírnu s velkým parketem. K restauraci přivedl elektrickou dráhu, její provoz byl zahájen 13. června 1897.

Tramvajový bankrot

Tramvaj měla zabezpečit, že se do podniku návštěvníci snadno dostanou. Tuto nákladnou věc vybudoval starosta Hlaváček ve své režii, což ho nakonec položilo. Dráha měla řadu potíží a neprosperovala. Dluhy byly tak značné, že nebyl schopen splácet a nakonec si vzal život. Tramvají se nechal dovézt do města a v hotelu na tehdejší Ferdinandově třídě (dnes Národní) se zastřelil.

Poté restauraci provozoval Hlaváčkův syn, oblibu si získala díky dobré hudbě, hladkému parketu a klidu v zahradě. V roce 1904 si místo zvolil pro provozování svého putovního kinematografu Dismas Šlambor (Viktor Ponrepo).

Nová éra Klamovky

Pohled do jídelního a nápojového lístku

Po 1. světové válce byla Klamovka v neutěšeném stavu. Ve 30. letech 20. století objekt restaurace odkoupila obec a přestavěla ho na sokolovnu s letním cvičištěm a moderními krytými tenisovými kurty. Také okolní prostředí bylo upraveno. Při bývalé sokolovně byla později opět otevřena restaurace. Lépe řečeno hospoda, která se v 70. a 80. letech stala neoficiálním centrem undergroundové kultury a disentu.

Scházeli se tu literáti, hudebníci, výtvarníci, filozofové, budoucí politici i obyčejné „máničky“. Symbolem hospody Klamovka byla i takzvaná „Košířská madona“. Kolorovaná fotografie, kterou Fred Kramer vyrobil jako reklamní snímek. Tu původní kdosi odcizil a tak nad výčepem visí už jen její kopie.

Na Klamovku se za dobrým jídlem, pitím, hudbou a klidem v zahradě chodí i dnes.