Zamyšlení Leo Pavláta: Českožidovské hnutí si vytklo za cíl židovskou asimilaci

„Chceme, byste nás co své syny uznali, jimiž skutečně již dávno jsme, … ana jediná matka jest Čechie, společná to naše vlast.“ Tak se bylo možno dočíst v březnu 1876 v provolání právě založené první českožidovské organizace „Spolku českých akademiků židů“. Takto vyjádřená idea však nebyla nová. Vždyť již roku 1846 židovský básník Siegfried Kapper ve své sbírce „České listy“ pateticky volal „jen Nečechem mne nejmenujte“ – a toto vyznání provázelo i jeho četné následovníky.

Reformy Josefa II. z konce 18. století svými zákony a předpisy určily, že tehdy započaté zrovnoprávňování židů bude spojeno s povinným užíváním němčiny ve všech sférách života. První generace židovských asimilantů, která od 70. let 19. století usilovala o kulturní a národní sblížení s českým národem, se proto soustředila na odklon židů od němčiny k češtině, a to zvláště ve školách. „České dítky do českých škol!“ znělo přitom heslo asimilantů. Tyto snahy, které mimo jiné podpořil významný židovský průmyslník Bohumil Bondy, plně souzněly s českým národním obrozením – a nezůstalo u slov. Úsilí židovských asimilantů, převážně ze středních vrstev, propagované při přednáškách, zábavách, ale i kočovnými knihovnami, slavilo úspěch, když postupně rostl počet českožidovských škol na úkor škol německožidovských. Čeština byla též částečně zavedena do židovských náboženských obřadů. Ve své bohaté osvětové a publikační činnosti současně židovští asimilanti od druhé poloviny 90. let 19. století stále více vstupovali do politického dění na straně českých národních zájmů, řešili společenské a hospodářské souvislosti asimilace.

Antisemitská štvanice z období Hilsnerovy aféry českožidovské hnutí ochromila, ale vedla i k jeho proměně. Mladší generace asimilantů, vyrostlá již v česky mluvícím prostředí, postavila do popředí nové otázky: povahu židovské emancipace, etiku a humanitu. V dílech Viktora Vohryzka a Jindřicha Kohna pak i filosoficky zdůvodňovala souběžnost češství a židovství. „Kdo prožívá své češství židovsky, jest Židem. Kdo prožívá své židovství česky, jest Čechem,“ napsal Viktor Vohryzek. Pro Jindřicha Kohna zase asimilace židů představovala součást dějinné humanizace celého lidstva na cestě k všelidské vzájemnosti. Nepřekvapí, že se angažoval v Masarykově Realistické straně, a samostatnou Československou republiku považoval spolu se všemi asimilanty za naplnění tužeb českožidovského hnutí.

Nutno dodat, že jeho stoupenci byli zapřisáhlými odpůrci sionistické ideje židovského státu a Masarykovo uznání židovské národnosti v Československu podle sionistických kritérií je zklamalo. Události druhé světové války a další vývoj však nepotvrdily víru, že asimilace Židů odstraní antisemitismus. Ideje českožidovského hnutí tak i dnes vyzývají k novému promýšlení.

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.