Zamyšlení Leo Pavláta: Osud Salomona Michoelse

Salomon Michoels se narodil 16. března 1890 v tradiční židovské rodině v lotyšském Dvinsku, tehdy carském Rusku. Po náboženské škole a gymnáziu studoval v Petrohradu práva, ale přitahovalo ho divadlo. Již po říjnové revoluci zde začal hrát v Židovském divadelním studiu a přešel s ním i do Moskvy, kde se scéna v roce 1925 ustavila jako Státní židovské divadlo. Přestože hrálo výhradně v jidiš, se svým avantgardním pojetím i nežidovských děl si získalo oblibu u široké veřejnosti a koncem 20. let slavilo úspěchy i během turné v západní Evropě. Po návratu se Salomon Michoels, tehdy již nejvýraznější herecká osobnost souboru, proslulý svým ztvárněním Shakespearova krále Leara, stal ředitelem divadla. Vyučoval herectví, režíroval, natočil několik filmů a za svou činnost se dočkal i státních ocenění.

V červnu 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz a Michoels, symbol domácí židovské kultury a svébytnosti, se zapojil do obrany země. Jako předseda Židovského antifašistického výboru navštívil Spojené státy, Kanadu a Velkou Británii, díky jeho intervencím Sovětský svaz získal finanční prostředky na nákup tanků, letadel, oblečení. Sovětský vůdce Stalin Michoelse za jeho činnost vyznamenal - a po několika málo letech ho nechal zavraždit. Tajná policie Michoelse 13. ledna 1948 v Minsku ubila a jeho smrt následně fingovala jako dopravní nehodu.

Vražda Salomona Michoelse je obecně považována za předěl v praxi stalinského antisemitismu. Velkoruský šovinismus, patrný již před válkou, se tři roky po jejím skončení obrátil s obzvláštní silou proti všem menšinám, na prvním místě Židům. Židovský antifašistický výbor byl ještě v roce Michoelsovy smrti zlikvidován coby „protisovětské centrum", jeho představitelé byli zatčeni a pět z nich v roce 1952 popraveno. Židovské kulturní a občanské instituce včetně Státního židovského divadla byly zakázány, již z dřívějška známou diskriminaci vystřídala otevřená persekuce nejprve židovské inteligence a následně židovské populace jako takové. Milníkem v tomto tažení se počátkem roku 1949 stala kampaň proti „židovským buržoazním nacionalistům" a „sionistům", následovaly procesy s vykonstruovanými obviněními završené vraždami. Počátkem roku 1953 protižidovské běsnění v Sovětském svazu vyvrcholilo případem takzvaného „spiknutí židovských lékařů".

Salomon Michoels, vynikající umělec a židovský patriot, svým tragickým osudem zůstává připomínkou antisemitské zvůle a brutality sovětského režimu, jeho neochoty připustit národnostní svébytnost Židů i dalších neruských menšin. Pronásledováním židovských disidentů a zákazy emigrace do Izraele zůstal Sovětský svaz tomuto přístupu věren až do svého zániku.