Zamyšlení Leo Pavláta: Vyvoleni k službě

Požehnání před předčítáním z Tóry zní: „Buď požehnán, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž nás vybral ze všech národů a dal nám svou Tóru. Buď požehnán, Hospodine, jenž dává Tóru.“

Odpůrci judaismu odnepaměti považovali tato slova za důkaz údajné vypínavosti židů. „Cítí se být vybráni, tedy vyvoleni, považují se za lepší než jiní,“ zněla námitka, kterou leckdy zaslechneme ještě dnes.

Skutečnost je však jiná. Židovské náboženství nečiní žádného rozdílu mezi lidmi, ať již mezi muži, ženami či rasami. Každá lidská bytost je Boží stvoření. Judaismus však má za to, že tak jako se lidé liší, existují pro každého člověka různé životní cesty. Ta tradiční židovská je odnepaměti předurčena vztahem k Bohu. Tento vztah vystihuje v židovské modlitbě i hebrejské spojení „am segula“, tedy „národ oddělený“, a tak je jasně naznačeno, jak třeba zmíněné „vybrání“ či „vyvolenost“ židů chápat: jako zvláštní povolání k Boží službě, jak to v hebrejské Bibli vyjadřuje koncept Boží smlouvy se společenstvím Izraele.

Tato smlouva – a hovoříme výhradně o náboženském pojetí – nezakládá pro židy žádné výsady či výhody, právě naopak. Na rozdíl od ostatních lidí je v životě zavazuje zvláštními pravidly. Bible přitom jasně dokládá, že kdykoliv se od nich židé jako jedinci či národ odklonili, mělo to pro ně zhoubné důsledky.

Jestliže dnes židé při požehnání Tóry, ale i při jiných příležitostech chválí Boha za to, že mu mohou svým zvláštním, vyděleným způsobem sloužit, potom je to výhradně projevem vděku za takovéto pověření – v žádném případě znamením nadřazenosti či převahy. Významný rabín minulého století Elie Munk ještě před hrůzami nacistické okupace k židovskému náboženskému sebenazírání napsal: „Přesvědčení, že žid je blízko Bohu, blíže než ten, kdo Izraelem pohrdal a hanobil ho, umožňovalo židovskému národu lépe snášet jeho osud.“

Na Den židovských památek se lidem otevře turnovská synagoga|foto: Ivana Bernáthová

Takováto oddanost Bohu navzdory pronásledování je tradičním židovstvím chápána jako služba celému lidstvu. Židovská modlitba hovoří též o „jhu Božího království“ – a to na sebe židé vzali dle vlastního přesvědčení i pro jiné. Jinými slovy: bezvýhradným přijetím Boží svrchovanosti, chválou Boha v časech dobrých i zlých chtějí být inspirací pro nastolení všelidské harmonie v Božím světě. Židovský partikularismus tak směřuje k univerzalismu.

Cena, kterou židé zaplatili za své dobrovolné náboženské vydělení, byla vysoká. Náboženská nenávist vůči nim trvá na mnoha místech světa dodnes. A k předsudkům, které ji živí, patří i tvrzení o židovském privilegiu vyvolenosti.

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.