Zamyšlení Martina Bubera

Mnozí se snaží zapovědět běžné užívání slova Bůh, neboť se prý tak znevažuje. Zcela jistě je to nejzatíženější ze všech lidských slov. A právě proto je i nepomíjející a nenahraditelné. Jakou váhu však mají veškeré zmatené řeči o Boží podstatě a Božím díle proti jediné pravdě, že všichni lidé, kteří vyslovují slovo Bůh, míní tím opravdu jeho samotného? Neboť kdo vysloví slovo Bůh skutečně ve smyslu „Ty“, vyslovuje, ať je jakkoli poblouzněn, pravé „Ty“ svého života, jež nemůže být omezeno žádným jiným, a zaujímá k němu vztah, jenž obsáhne všechno ostatní.

Ale i ten, kdo tímto jménem opovrhuje a domnívá se, že je bez Boha, pokud osloví „Ty“ svého života celou svou oddanou bytostí jako cosi, co nemůže být omezeno ničím jiným, oslovuje Boha.

Jsme odkázáni na milost; Boží vůli však nekonáme, pokud se odvážíme začínat u ní, a nikoli u sebe. Náš začátek, to, že jsme my sami začali, právě to v celé nouzi a pouze to nás vede k milosti Boží. Bůh nestvořil nějaké své nástroje, žádné nepotřebuje; stvořil si však partnery rozhovoru v čase světa, partnery, kteří jsou schopni dialogu.

„Bázeň Boží“ neznamená: mít strach z Boha, nýbrž: zřením si uvědomovat jeho nepochopitelnost. Bázeň Boží je vědomí tvorů o temnotě, z níž se zjevuje Bůh a jíž se nemůže dotknout žádná z našich duchovních sil. Proto je právem nazývána „počátek poznání“. Je to temná brána, skrze niž musí člověk projít, aby se dostal k Boží lásce. Kdo se však cestě skrze tuto bránu vyhýbá a začíná tím, že si chce obstarat uchopitelného Boha, který je uzpůsoben tak a ne jinak, ocitá se v nebezpečí, že o něm začne uprostřed faktického průběhu dějin a života pochybovat, nebo upadne do vnitřní lži. Pouze skrze bázeň Boží vstupuje člověk do lásky Boží tak, že už z ní nemůže být vyvržen. Jenže bázeň Boží je brána, nikoliv dům, v němž se lze pohodlně ubydlet; kdo by se v něm chtěl zdržet, ve svém uctívání by zmeškal naplnění onoho vlastního přikázání. Bůh je nepochopitelný, je však poznatelný spojením, setkáním v Ním.